III.ÚS 24/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 24/2000

Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 23. března 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr.Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) J. M., a 2) J. T., zastoupených JUDr. M. R., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. října 1999, č. j. 25 Cdo 2151/98-51, a Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 1998, č. j. 20 Co 337/97-36, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelé se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 1999, č. j. 25 Cdo 2151/98-51, a Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 1998, č. j. 20 Co 337/97-36. Uvedli, že podle jejich přesvědčení jmenované soudy porušily svým rozhodnutím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když je z odůvodnění rozsudků zřejmý nedostatek příčinné souvislosti mezi skutkovým zjištěním, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry z toho vyvozenými. Poukázali na stanovisko Nejvyššího soudu k aplikaci zák. č. 58/1969 Sb. s tím, že nemohou souhlasit s úvahou, dle níž je třeba domáhat se nejdříve zrušení předmětného rozhodnutí příslušného orgánu - takový postup možný není, když toto rozhodnutí bylo zrušeno již zák. č. 119/1990 Sb.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh, který je zjevně neopodstatněný, usnesením odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 1999, č. j. 25 Cdo 2151/98-51, zásah do práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, shledán nebyl. Jmenovaný soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami žalobců a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč je pro uplatnění tvrzeného nároku třeba postupovat v souladu se zák. č. 58/1969 Sb. Nejvyšší soud se vyjádřil k nesprávnému právnímu názoru o výkladu § 73 odst. 1 písm. a) trestního zákona a když tak neučinil k interpretaci odvolacího soudu k § 13 zák. č. 87/1991 Sb., kterou Ústavní soud nesdílí, tato okolnost nic nemění na správnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu i Krajského soudu v Brně k aplikaci zák. č. 58/1969 Sb. Z těchto důvodů byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.

Pro výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2000