III.ÚS 203/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 203/2000

Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů K. Š. a Z. J., M. C., J. a M. Š., všech zastoupených JUDr. R. Z., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2000, sp. zn. 30 Ca 235/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2000 (30 Ca 235/98-21) a tvrdili, že rozhodnutím označeného soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo plynoucí

z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud potvrdil zamítavé rozhodnutí správního orgánu stran návrhu stěžovatelů na vklad vlastnického práva blíže označených a popsaných nemovitostí. S odkazem na již zmíněné články Listiny základních práv a svobod a dále s odkazem na rozhodnutí jiného obecného soudu (Krajského soudu v Ústí nad Labem - 16 Ca 360/97) v obdobné věci, bez bližšího zdůvodnění svých tvrzení z hlediska ochrany ústavnosti, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění rozhodnutí obou orgánů veřejné moci zápis vlastnického práva k posuzovaným nemovitostem byl stěžovatelům odepřen proto, že kupní smlouva, na jejímž základě měl být zápis proveden, byla (mimo nedostatky ve vykázané plné moci) potud vadná, že podle ní měla být převedena do vlastnictví stěžovatelů také parcela (č. 908/2 kat. úz. S.), která však ve vlastnictví prodávajících nebyla; tuto skutečnost ostatně stěžovatelé sami i v odůvodnění ústavní stížnosti připouštějí.

Těžiště ústavní stížnosti tak spočívá v oblasti právního posouzení posléze zmíněné vady kupní smlouvy předložené katastru nemovitostí k zápisu. Zatímco oba orgány veřejné moci své posouzení uzavřely právním závěrem, dle něhož - stručně shrnuto - "nelze povolit vklad vlastnického práva, jestliže není splněna kterákoli z podmínek" (ty podrobně v odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí obecný soud rozvádí - § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb.), přičemž "žádnou z nemovitostí nelze chápat odděleně ..... a odsunout rozhodnutí o ní na pozdější dobu ..... (když) smlouva musí být posuzována jako celek", stěžovatelé (s odkazem na vpředu zmíněné rozhodnutí jiného obecného soudu) tvrdí opak a své tvrzení podkládají rozhodovacími důvody jiného obecného soudu, vyložené v odůvodnění rozhodnutí vydaného v jiné věci.

Z již takto shrnutých stanovisek se podává, že stěžovatelé svou ústavní stížností brojí proti věcné správnosti či legalitě jimi napadeného rozhodnutí, aniž by, jak ostatně již řečeno, svá tvrzení z hlediska ústavněprávních aspektů blíže rozvedli; je proto na místě stěžovatelům připomenout, že podle ustálené praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu takový přezkum,

o jaký stěžovatelé usilují, nepřísluší, když jinak pro odůvodnění tohoto rozhodnutí je postačí na tuto praxi odkázat (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další), aniž by se jevila potřeba k závěrům dříve učiněným cokoli dodávat.

Jakkoli nesouladná rozhodovací praxe obecných soudů je věcí dozajista nežádoucí, není věcí Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, aby z tohoto důvodu do jurisdikční činnosti obecných soudů zasahoval, zejména je-li důvodem naznačeného nesouladu výklad obecného práva a nejsou-li pro takovou ingerenci dány zvláštní podmínky, jejichž existenci ostatně stěžovatelé ani netvrdí, a je-li jinak zřejmé, že kupní smlouva jako dvoustranný právní úkon dotýká se nejen věcí, které jsou prodávány (kupovány), ale - se stejným významem jako essenciale negocii - dotýkající se i kupní ceny, s níž je převod vlastnictví k věci úzce a podstatně svázán.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. května 2000