III.ÚS 170/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 170/2000

Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky města R., zastoupené JUDr. K. W., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 1293/97, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 1997, sp. zn. 20 Co 478/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1999 (2 Cdon 1293/97-220) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 1997 (20 Co 478/96-207) a tvrdila, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily stěžovatelčino ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky došlo tím, že obecný soud

II. stupně jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací svými rozsudečnými výroky nevyhověly žalobě stěžovatelky na určení vlastnického práva k (označeným a blíže popsaným) nemovitostem zapsaným v kat. území M. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno, že dříve zmíněné obecné soudy shledaly nesprávným tvrzení stěžovatelky, že posuzované nemovitosti nabyla vydržením, a to proto, jak podrobně vyložil odvolací soud, že "případná držba stěžovatelky se neopírala o právní důvod, který by jinak stačil k převodu vlastnictví" a dále též proto, že nebyly splněny podmínky zákona (§ 1 odst. 1, 2 zák. č. 172/1991 Sb.), neboť stěžovatelka dotčenými nemovitostmi k rozhodnému dni (23. listopadu 1990) nehospodařila a dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu správnými; protože obě rozhodnutí obecných soudů jsou způsobem zcela dostatečným a zákonem vyžadovaným

(§ 157 odst. 2 o. s. ř.) odůvodněny, nelze jim z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ničeho vytknout s tím, že Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve a opakovaně vyložil, jakou povahu má ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a za jakých podmínek lze takto chráněnému právu poskytnout ústavní ochranu

(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); protože rozhodnutí Ústavního soudu jsou obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatelku na ně odkázat, aniž by se jevila potřeba ke konstantní judikatuře Ústavního soudu cokoli dodávat.

Z takto rozvedeného důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak (obecnou) povahou odůvodnění ústavní stížnosti, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. května 2000