III.ÚS 167/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 167/2000

Ústavní soud rozhodl dne 10. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. L. K., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 23 Co 354/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. prosince 1999 (23 Co 354/99-121), a aniž by své tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) blíže rozvedl, po podrobném popisu skutkové stránky věci a v polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu (odůvodněním jeho rozhodnutí) navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí tohoto soudu (viz vpředu) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí se podává, že označený obecný soud jako soud odvolací zavázal stěžovatele (v řízení před ním žalovaného) k náhradě nákladů vedlejšího účastníka (žalobce), když v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí stěžovatel podlehl; v podrobně zdůvodněném odůvodnění, tedy ve shodě se zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), obecný soud vyložil, jaké skutkové okolnosti a právní závěry z nich vyvozené jej k jeho rozhodnutí vedly, a proto nelze jeho rozhodnutí z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ničeho vytknout. Nadto, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží, Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), ledaže by pro takovou ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů byly splněny zvláštní podmínky, které však v posuzované věci z hlediska zásad stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) dány nejsou, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil; blíže nezdůvodněné tvrzení stěžovatele, že jím napadené rozhodnutí obecného soudu je pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod výrazem "libovůle v soudním rozhodování", nemá tak opory ani v ústavním pořádku republiky ani v zákoně.

Pro takto rozvedený důvod a s odkazem na již zmíněnou konstantní judikaturu Ústavního soudu byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána právě ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. května 2000