III.ÚS 126/2000 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 126/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele L. L., zastoupeného Mgr. M. Z., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 18. října 1999, č. j. 0/99/soc./Smr, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 21. února 2000, č. j. 214/6/259/00/KM, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 18. října 1999, č. j. 0/99/soc./Smr, kterým došlo k zastavení výplaty příspěvku na výživu a domácnost - dávky sociální péče, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. j. 214/6/259/00/KM, které dne 21. února 2000 zamítlo jeho odvolání jako opožděné, přičemž se také zabývalo možností obnovy řízení či rozhodnutí v mimoodvolacím řízení. Poukázal na svou situaci, na to, že je invalidní, s manželkou, která je na mateřské dovolené, pečuje o 5 nezaopatřených dětí. Podle jeho přesvědčení označenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv, zaručených čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu návrhu a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 21. února 2000, č. j. 214/6/259/00/KM, bylo zjištěno, že stěžovatel, který sice podal proti rozhodnutí Magistrátu města Brna č. j. 0/99/soc./Smr, ze dne 18. října 1999, odvolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, když odvolání podal opožděně a z tohoto důvodu bylo zamítnuto.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pokud odůvodnění rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR obsahuje i hodnocení případných důvodů pro obnovu řízení ve smyslu § 62 zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, či pro možnost rozhodnutí v mimoodvolacím řízení, je třeba konstatovat, že je nelze vztahovat k napadenému rozhodnutí o odvolání, zamítnutému pro jeho podání po lhůtě, jak z výroku vyplývá.

Pro odmítnutí návrhu netrval již Ústavní soud na odstranění vady advokátkou předložené plné moci, neodpovídající § 31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2000