II.ÚS 92/2000 · Ústavní soud České republiky

II. ÚS 92/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Z. K., CSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 88/99-49, ze dne 16. 11. 1999, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 11. 2. 2000 a doručena Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2000, domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu - Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 6. 11. 1998, č. j. PÚ 3144/91-1628-III, a věc byla tomuto úřadu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí je soudem nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a věc byla tak správnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení, přičemž při novém projednání je správní orgán vázán právním názorem soudu.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozsudkem bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, nebot' jednak byla porušena zásada procesní rovnosti stran a jednak byla porušena nestrannost soudu, nebot' soud udělal poučení, které neodpovídá ustanovení § 250s občanského soudního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že soud při nalézání práva nedbal stanoveného, tj. zákonného postupu, nebyl nestranný, ale tendenční, nerespektoval procesní předpisy a kautely z nich vyplývající a tím zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou. Stěžovatel současně odkazuje na celou řadu judikátů ústavního soudu, o které opírá svá tvrzení.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k jeho ochraně poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebot' jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového

II. ÚS 92/2000

úřadu, ze dne 6. 11. 1998, č. j. PÚ 3144/91-1628-III, zrušil a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Krajský soud v Ústí nad Labem vrátil věc Okresnímu úřadu v Benešově, okresnímu pozemkovému úřadu, k dalšímu řízení v souladu s ustanovením § 250j odst. 2 občanského soudního řádu. Řízení tak dále pokračuje a stěžovateli jsou k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro něj nepříznivé rozhodnutí.

Jak již bylo Ústavním soudem opakovaně vyloženo, Ústavní soud nezasahuje do činnosti a rozhodovací pravomoci obecných soudů, jelikož jeho ústavní postavení jej ze soustavy obecných soudů vyčleňuje. Ústavní soud není tedy přezkumnou instancí v této soustavě a jeho ingerence do rozhodovací pravomoci a činnosti orgánů veřejné moci je možná jen za splnění zvláštních podmínek (srov. např. nález č. 5, Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu, sv. I, C. H. Beck a nález č. 78 , sv. IV Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu, sv. I, C. H. Beck ).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc jejich přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není v dané věci splněna, nebot' stěžovateli je k dispozici obrana daná celým právním řádem České republiky.

Nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek. Proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídajícím způsobem. Ingerence ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném.

Ústavní soud konstatuje, že neshledal ani naplnění podmínek pro výjimečné použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebot' ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

II. ÚS 92/2000

Za tohoto stavu Ústavní soud proto ani nezkoumal splnění další formální podmínky stanovené ustanovením § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě 60 dnů. S ohledem na toto ustanovení počíná lhůta k podání ústavní stížnosti již dnem doručení napadeného rozhodnutí. Jak uvedl stěžovatel ve své ústavní stížnosti, bylo mu napadené rozhodnutí doručeno dne 13. 12. 1999. Posledním dnem k doručení či podání ústavní stížnosti k poštovní přepravě byl tak den 10. 2. 2000, přičemž stěžovatel ústavní stížnost podal k poštovní přepravě dne 11. 2. 2000.

Z uvedených důvodů ústavní soud podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 2000

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu