III.ÚS 345/98 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 345/98

Ústavní soud rozhodl dne 20. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. Z.D., zastoupeného advokátem JUDr. K.M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 10 C 106/96, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 35 Co 63/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností podanou v intencích zákonem stanovených podmínek [§ 30 odst. 1,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

30. 4. 1998 (sp. zn. 35 Co 63/98) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 9. 1997 (sp. zn. 10 C 106/96) a domáhal se jejich zrušení s odůvodněním, že těmito rozhodnutími obecných soudů došlo "k porušení základního práva a svobody zaručené ústavními zákony, a to jak Ústavou ČR, tak Listinou základních práv a svobod"; napadenými rozhodnutími mělo být dále "jednoznačně ohroženo a negováno právo na ochranu (jeho) zdraví". Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů a v tvrzení, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 421 písm. a) občanského zákoníku v náhradové věci stěžovatele (poškození na zdraví).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již řečeno, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v jeho právní polemice se závěry obecných soudů a v jeho nesouhlasném stanovisku s nimi.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudu jako orgánu veřejné moci". Pokud jde o tvrzené porušení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, stěžovatel blíže ve své ústavní stížnosti neuvádí, která jejich ustanovení měla být porušena a Ústavní soud sám nezjistil, že by postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak tato z ústavních předpisů vyplývají.

Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než je závěr jeho a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily

o porušení jeho ústavně zaručených základních práv, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (např.

III. ÚS 23/93

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) (čl. 84 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele, jak je z výroku tohoto usnesení patrno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. května 1999