III.ÚS 3069/25 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALBIXON, a. s., sídlem Zbraslavská 55/5a, Malá Chuchle, Praha 5, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou LL.M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. srpna 2025 č. j. 5 Afs 53/2025-86, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2025 č. j. 5 Af 1/2023-234 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. září 2023 č. j. 31469/23/5200-11431-712136, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a principy zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá následující. Stěžovatelka je prodejkyní bazénů a bazénového příslušenství. Dne 1. 10. 2019 u ní byla zahájena kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015 a 2016. Po provedeném dokazování Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") dospěl k závěru, že u části reklamních prezentací na kulturní a sportovní akce stěžovatelka neprokázala, že byly uplatněny v souladu s § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a že u části přijatých reklamních plnění byl správcem daně zjištěn rozdíl mezi cenou sjednanou se spojenou osobou, společností Agentura HERA, s. r. o., a cenou obvyklou, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Správce daně proto vydal dodatečné platební výměry ze dne 26. 7. 2022 č. j. 6432266/22/2005-52521-110199, a č. j. 6432604/22/2005-52521-110199, za zdaňovací období roku 2015 a 2016, kterými stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 vyšší o částku 7 763 400 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 1 552 680 Kč, a za zdaňovací období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 vyšší o částku 7 060 970 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 1 412 194 Kč.

3. O odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům rozhodlo Odvolací finanční ředitelství tak, že napadeným rozhodnutím změnilo první z uvedených dodatečných platebních výměrů a stěžovatelce doměřilo daň z příjmů právnických osob vyšší jen o částku 7 394 040 Kč s tím, že výše penále činila 1 478 808 Kč. Druhý z dodatečných platebních výměrů změnilo tak, že výši doměřené daně snížilo na 6 701 300 Kč a výši penále na 1 340 260 Kč. Odvolací finanční ředitelství výši doměřené daně a souvisejícího penále změnilo, neboť by s ohledem na blížící se konec prekluzivní lhůty nestihlo při zachování stěžovatelčiných procesních práv provést potřebné dokazování týkající se v rozhodnutí vymezené části reklamních prezentací. V této části tedy stěžovatelčině odvolání vyhovělo a doměřenou daň snížilo. Ve zbytku se Odvolací finanční ředitelství s názorem správce daně ztotožnilo.

4. Stěžovatelka se následně proti rozhodnutím vedlejšího účastníka neúspěšně bránila, žalobou k Městskému soudu v Praze, jakož i kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila již v řízení o kasační stížnosti. Namítá především, že Odvolací finanční ředitelství vydalo své rozhodnutí dříve, než stěžovatelce uplynula zákonem garantovaná lhůta k reakci na seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim podle § 115 odst. 2 daňového řádu a v rozporu se zákonem svou seznamovací povinnost účelově rozštěpilo do více dokumentů, ačkoliv správně mělo vydat pouze jedno komplexní seznámení. V důsledku tohoto postupu Odvolacího finančního ředitelství stěžovatelce měla vzniknout újma na jejím zákonném právu obrany v rámci daňového řízení a před správními soudy, neboť jí nebylo umožněno předkládat obranu ve vzájemných souvislostech a doplňovat své odvolání jako celek. Stěžovatelka má dále za to, že zvolený procesní postup byl přitom zcela nepokrytě veden účelovou snahou o vyrovnání časového deficitu nabraného v rámci daňového řízení. Dále stěžovatelka namítá, že k poškození jejího práva na spravedlivý proces došlo v důsledku neprovedení jí navrhovaných důkazů.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobod. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

8. Ústavní soud v nyní posuzované věci považuje za podstatné, že ústavní stížnost v konečném důsledku představuje pouhé opakování námitek uplatněných v předchozích řízeních, s nimiž se správní soudy řádně vypořádaly. Stěžovatelka opětovně nesouhlasí se závěry týkajícími se souladu postupu Odvolacího finančního ředitelství s § 115 odst. 2 daňového řádu. Nejvyšší správní soud se však touto její námitkou podrobně zabýval (viz body 36-42 napadeného rozsudku). Podrobně vyložil, že v daňovém řízení nedošlo k situaci, kdy by Odvolací finanční ředitelství rozhodlo na základě důkazů či úvah stěžovatelce předem neznámých. Stěžovatelka věděla, na základě jakých důkazů Odvolací finanční ředitelství rozhoduje, jak je vykládá a jak situaci právně hodnotí, a měla možnost se k náhledu Odvolacího finančního ředitelství vyjádřit, přičemž v rozsahu, ve kterém tuto možnost stěžovatelka neměla, bylo jejímu odvolání vyhověno. Není tedy pochyb, že smysl § 115 odst. 2 daňového řádu byl zachován, a postupem Odvolacího finančního ředitelství nebyla způsobena vada řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

9. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k tvrzení stěžovatelky o účelovosti postupu Odvolacího finančního ředitelství, resp. k tomu, že jeho procesní postup byl ovlivněn časovým tlakem v důsledku blížícího se konce prekluzivní lhůty. Zdůraznil, že pro nezákonnost rozhodnutí není podstatné, že Odvolací finanční ředitelství rozhodovalo na konci prekluzivní lhůty. Podstatné je, zda se v řízení dopustilo vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a to bez ohledu na to, zda k ní přispěla hrozba uplynutí prekluzivní lhůty. Jak je výše uvedeno, jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud však takovou vadu řízení neshledal. V těchto řádně odůvodněných závěrech Nejvyššího správního soudu žádný zásah do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky spatřovat nelze.

10. Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně neprovedení jí navrhovaných důkazů, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění.Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno v obou napadených rozsudcích; zvláště musí zdůraznit podrobné shrnutí důvodů v rozsudku Nejvyššího správního soudu (body 74-86). Správní soudy tedy ani v otázce posouzení této stěžovatelčiny argumentace z ústavních limitů nevykročily.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu