I.ÚS 2498/25 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti JUDr. Petra Loudy, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 20 Cdo 2882/2024-427 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2024 č. j. 16 Co 213/2022-371, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Gabriely Altmanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Základem posuzovaného případu je exekuce vedená za účelem vymožení pohledávky stěžovatele ve výši 445 522 Kč, která vznikla na základě soudem uložené náhrady nákladů řízení, vůči vedlejší účastnici, bývalé manželce stěžovatele. Obecné soudy rozhodly tak, že se exekuce zastavuje z důvodu započtení pohledávek stěžovatele a vedlejší účastnice. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení práv spatřuje stručně řečeno v tom, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho argumentací a nepřípustným a svévolným postupem odklidil jeho dovolání bez věcného projednání, čímž došlo k nezvýšení jeho majetku.

2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

3. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu. Proto jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání pouze v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014

sp. zn. II. ÚS 2577/14

, bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci ve světle stěžovatelových námitek neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelovy námitky nezaložily přípustnost dovolání, a svůj závěr dostatečně odůvodnil. Co se týče dalších námitek stěžovatele, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů ani výklad a aplikace předpisů podústavního práva. Ústavní soud do těchto otázek zasahuje výjimečně tehdy, shledá-li extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením (např. usnesení ze dne 13. března 2024

sp. zn. III. ÚS 504/24

), resp. nepředvídatelnou interpretační libovůli (např. usnesení ze dne 9. července 2025

sp. zn. IV. ÚS 806/25

). Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci ve světle stěžovatelových námitek neshledal.

4. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2025

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu