III.ÚS 473/25 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec XIV - Ruprechtice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. prosince 2024 č. j. 36 Co 364/2024-148, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. září 2024 č. j. 36 Co 283/2024-90 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 0 Nc 1603/2024-112, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Z. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se domáhala vydání předběžného opatření podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., na ochranu proti domácímu násilí, v němž by bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby se zdržel setkávání se stěžovatelkou, vstupování do jejího bezprostředního okolí, jakož i do okolí místa jejího zaměstnání, bydliště a rekreačního objektu, a dále, aby se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování stěžovatelky jakýmkoli způsobem.

3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 30. 8. 2024 č. j. 0 Nc 1603/2024-48 návrhu stěžovatelky zcela vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zdržet se setkávání se stěžovatelkou, jakož i vstupování do bezprostředního okolí stěžovatelky a do místa jejího zaměstnání a bydliště, a rekreačního objektu na adresách vymezených v rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. uložil vedlejšímu účastníkovi zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování stěžovatelky jakýmkoliv způsobem - osobně, písemně, prostřednictvím elektronických komunikací - e-mailem, telefonicky a pomocí komunikačních aplikací.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. 9. 2024 toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením ze dne 5. 11. 2024 návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným usnesením ze dne 10. 12. 2024 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť namítá, že odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 11. 2024 č. j. 0 Nc 1603/2024-112 jí nebylo před rozhodnutím odvolacího soudu doručeno, aniž by k tomu byly dány důvody, které by takový postup odůvodňovaly. Stěžovatelka dále namítá, že argumentace odvolacího soudu srovnávající intenzitu nežádoucího sledování a obtěžování se zásahy na úrovni obdobné domácímu násilí představuje podmínku, která nemá oporu v zákoně a je zcela neurčitá. Nesouhlasí také s tím, že jí odvolací soud odkázal na jiné způsoby ochrany, neboť ji nemůže být odepřena soudní ochrana jen z důvodu, že se může domáhat ochrany jinými právními instituty. V posledním okruhu námitek stěžovatelka tvrdí porušení principu rovnosti stran při zjišťování skutkových okolností a hodnocení důkazů. Podle stěžovatelky odvolací soud zcela nekriticky akceptoval obranu vedlejšího účastníka a pominul skutková tvrzení a důkazy předložené stěžovatelkou.

III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení

6. Ústavní soud vyzval soud prvního stupně a odvolací soud a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily.

7. Soud prvního stupně ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

8. Odvolací soud konstatoval, že trvá na svém rozhodnutí. Vyjádřil se ke všem námitkám stěžovatelky a podrobně vysvětlil, proč stěžovatelka neosvědčila tvrzení o domácím násilí.

9. Vedlejší účastník vyjádřil svůj nesouhlas s jednotlivými námitkami stěžovatelky i jejími skutkovými tvrzeními, která považuje za jednostranná a vykonstruovaná. Ve svém dalším nevyžádaném přípise upozorňuje, že dne 25. 3. 2025 proběhlo ústní jednání ve věci samé u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 234/2024, při němž stěžovatelka vzala svou žalobu zpět, a soud prvního stupně řízení zastavil. Vedlejší účastník dále navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů v řízení před Ústavním soudem.

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. Po tomto prověření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

11. Ústavní soud argumenty stěžovatelky zvážil a na základě principů ze své judikatury dospěl k závěru, že se ústavní stížností nelze zabývat meritorně. Ústavní stížnost může totiž podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně směřovat pouze proti současnému, bezprostřednímu a osobu stěžovatele přímo postihujícímu negativnímu zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Jinak řečeno, aby bylo ústavní stížnosti možné vyhovět, musí přetrvávat tvrzené negativní účinky napadených rozhodnutí (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 287/96

a usnesení

sp. zn. III. ÚS 1999/23

,

I. ÚS 690/2000

,

IV. ÚS 569/09

a

III. ÚS 1220/13

či

III. ÚS 1999/23

).

12. Tyto účinky však v posuzované věci již zjevně nepřetrvávají. Jak Ústavní soud ze své úřední činnosti zjistil, stěžovatelka se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 26. 9. 2024 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil vedlejšímu účastníkovi totožně specifikované povinnosti jako v jejím návrhu na vydání předběžného opatření, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Na jednání soudu dne 25. 3. 2025 vzala stěžovatelka svůj návrh v celém rozsahu zpět. Z tohoto důvodu soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 3. 2025 č. j. 12 C 234/2024-167 ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2025 č. j. 12 C 234/2024-175, toto řízení zastavil.

13. Vzhledem k uvedenému nelze usuzovat na to, že by mohly přetrvávat negativní účinky napadených rozhodnutí, vydaných v řízení podle § 400 zákona č. 292/2013 Sb., v němž se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření, kterým by bylo rozhodnuto o povinnostech vedlejšího účastníka vymezených totožně s povinnostmi vymezenými v její žalobě na ochranu osobnosti, kterou stěžovatelka vzala v celém rozsahu zpět.

14. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal důvod postupovat podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve vztahu k nákladům řízení vedlejšího účastníka před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2025

Jan Svatoň v. r.

soudce zpravodaj