Constitutional Court dismisses appeal against criminal appeal rejection for limiting review to penalty only.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a woman convicted of unauthorized employment of foreigners. The lower courts limited the appeal review to the penalty, excluding the conviction, which the appellant argued violated her rights. The Court held that the appeal was properly restricted to the penalty as required by criminal procedure law and that the conviction could not be re-examined at the appellate stage.
Legislator headnote
AI generated§ 249 of the Criminal Procedure Act; § 256 of the Criminal Procedure Act: The Constitutional Court confirms that appellate courts are not bound by the scope of the appeal unless exceptions apply, and the conviction cannot be re-examined if not directly challenged, rendering such appeals inadmissible.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Petrem Mjartanem, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 4 Tdo 1088/2022-2250, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2022 č. j. 3 To 5/2022-2200 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. května 2021 č. j. 7 T 13/2020-2163, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí z důvodu porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že stěžovatelka byla výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle § 342 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tři měsíce, přičemž výkon trestu jí byl dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále ji byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), a to jako fyzické osobě i jako statutárnímu orgánu právnické osoby v trvání 2 let.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatelka podala odvolání výlučně do výroku o trestu a navrhla, aby jej krajský soud zrušil a změnil na trest výlučně peněžitý. Stěžovatelka se hájila tím, že po zahájení trestního stíhání se obdobného právního jednání již nedopustila a dále, že v mezidobí nabyl platnosti zákon č. 65/2022 Sb., zákon o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (tzv. "Lex Ukrajina"), podle kterého se již pracovní povolení pro státní příslušníky Ukrajiny nevyžaduje a zanikla tak hrozba, že by v budoucnu nelegálnímu zaměstnávání opět napomáhala.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Uvedl, že neměl jinou možnost než dovolání z části odmítnout jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť směřovalo proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 trestního řádu, a z části podle § 265b trestního řádu, neboť nebyl zjištěn žádný důvod, který by znamenal zásah do ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve vztahu k trestu, který ji byl uložen.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem odvolacího i dovolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody. Především mělo dojít k zásahu do práva na "dvouinstančnost" řízení v trestních věcech, když krajský soud jako soud odvolací vyloučil z rozsahu přezkumu rozsudek okresního soudu v části týkající se výroku o vině. Krajský soud podle stěžovatelky zatížil řízení vadou, když ji v případě pochybností o rozsahu odvolání nevyzval k odstranění vad trestním řádem předpokládaným procesním postupem (k tomuto odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2005
sp. zn. III. ÚS 704/04
). Nejvyšší soud jako soud dovolací tuto vadu neodstranil, naopak přispěl k porušení práva na spravedlivý proces, když svým výkladem znemožnil obranu proti postupu odvolacího soudu a tento svůj závěr ani dostatečně neodůvodnil.
6. Stěžovatelka dále namítá, že trest, který ji byl uložen, zásadním a nepřiměřeným způsobem zasáhl do jejího rodinného a soukromého života, a to vše za situace, kdy jednání, za které byla odsouzena, není již nadále trestné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor a není povolán k přezkumu použití běžného zákona. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Konkrétní obsahově významná námitka stěžovatelky spočívá v tom, že krajský soud (stejně tak Nejvyšší soud) nerozhodl o podaném odvolání (dovolání) řádně, neboť přezkoumal toliko výrok o trestu. Jedná se tedy o posouzení rozsahu přezkumu, o kterém jsou soudy v řízení o opravném prostředku povinny rozhodnout.
10. Odpověď je však předurčena judikaturou Ústavního soudu, ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zněním zákonných ustanovení trestního řádu.
11. Podle § 249 trestního řádu musí být odvolání "odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo". S výjimkou případů uvedených v § 254 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu, kdy odvolací soud není vázán v odvolání vymezeným rozsahem.
12. Je odrazem konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu, že výrok o vině není možno v řízení u odvolacího soudu přezkoumat a změnit, nebyl-li napaden odvoláním přímo [srovnej nález ze dne 1. 8. 2017
sp. zn. III. ÚS 2337/16
(N 135/86 SbNU 281)]. Ve vztahu k řízení před dovolacím soudem pak platí, že bylo-li dovolání podáno proti výroku, jenž odvolací soud nepřezkoumával a ani neměl povinnost jej přezkoumat, bude Nejvyšším soudem postupem pole § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnuto jako nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 5 Tdo 82/2003 uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních). Na tomto místě je nutné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není, aby revidoval a měnil právní názory nejvyšší soudní instance povolané k sjednocování judikatury nižších soudů [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 387/18
ze dne 17. 8. 2018 (N 138/90 SbNU 259) nebo nález
sp. zn. I. ÚS 1343/20
ze dne 6. 4. 2021], pokud nebyl shledán ústavněprávní rozměr posuzované věci.
13. Ústavní soud nemá pochyby o tom, že stěžovatelka podala odvolání pouze do výroku o trestu. Odpovídá tomu ostatně i stěžovatelkou uplatněná argumentace, neboť sama uvádí, že usiluje o nahrazení uloženého trestu trestem peněžitým proto, aby ve výsledku odstranila překážku, která jí brání v současném podnikání. Ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Obecné soudy přezkoumaly rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uplatněném stěžovatelkou a dospěly ke zcela legitimnímu závěru, že uložený trest se s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům stěžovatelky nejeví jako nepřiměřený. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud a v tomto konkrétním případě (při absenci ústavněprávní relevance) nemá důvod, aby přistoupil k zásahu a korekci trestněprávní sankce.
14. Ústavní soud tak v případě posuzovaných námitek stěžovatelky neshledal, že by postup soudů v trestním řízení snižoval úroveň ochrany jejích základních práv a svobod. Pro úplnost, odkazuje-li stěžovatelka na usnesení ze dne 17. 2. 2005
sp. zn. III. ÚS 704/04
, přehlíží, že odvolací soud neměl o rozsahu odvolání žádné pochyby a výzva k odstranění vad by tak nebyla účelná.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo s ohledem na posouzení ústavní stížnosti zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu