I.ÚS 282/18 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 5498/2015-803 ze dne 21. listopadu 2017 a č. j. 29 Odo 1408/2006-728 ze dne 28. února 2008 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 12/2001-601 ze dne 18. dubna 2002, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Mgr. Martina Jelínka, sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, jako insolvenčního správce dlužníka imAGe Alpha, a. s., v likvidaci, IČO 25754556, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovateli byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 12 Cm 77/97-542 ze dne 6. 9. 2000 mimo jiné uložena povinnost zaplatit imAGe Alpha, a. s., jako jednomu z žalobců tohoto řízení částky 18 595 199 Kč a 21 131 085 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil.

2. Následné dovolání Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 5498/2015-803 odmítl v rozsahu, v němž se týkalo imAGe Alpha, a. s. Podle soudu nemohly být dány zmatečnostní vady podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 (nedostatek procesní způsobilosti imAGe Alpha, a. s., a způsobilosti být účastníkem řízení), neboť je stěžovatel dovozoval z absence aktivní věcné legitimace, tj. z tvrzení, že přisouzené právo již nenáleželo imAGe Alpha, a. s., což zmatečnost řízení nezpůsobuje. Dovolání nebylo přípustné ani podle § 238 občanského soudního řádu, neboť není dána tzv. skrytá diformita mezi rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, a ve vztahu k přípustnosti podle § 239 stěžovatel dovolacími důvody neuplatnil, že by šlo o nesprávné právní posouzení věci v otázce zásadního právního významu.

3. Proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 5498/2015-803, jemu předcházejícímu usnesení č. j. 29 Odo 1408/2006-728 v jiné části věci a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 12/2001-601 stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na ochranu majetku. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že v právně a skutkově komplikované věci (konkursy na majetek stěžovatele i žalobců, právní vztahy plynoucí z úvěrů poskytnutých Investiční a Poštovní bankou aj.) soudy nevzaly v potaz neplnění smluvních povinností ze strany Investiční a Poštovní banky, v jejichž důsledku stěžovatel nebyl schopen plnit své smluvní závazky. Nejvyšší soud pak o dovolání stěžovatele rozhodl nesprávně dvěma rozhodnutími, přestože se jednalo o logicky spojené otázky nároků Investiční a Poštovní banky a vzájemného návrhu stěžovatele na náhradu škody. Usnesení č. j. 29 Odo 1408/2006-728 o vzájemném návrhu pak stěžovateli nebylo řádně doručeno (bylo doručeno advokátovi, který již nebyl oprávněn stěžovatele zastupovat), takže lhůta k podání ústavní stížnosti zůstává zachována. Nejvyšší soud a vrchní soud měly ve věci přihlédnout k vadám předchozího řízení, které jsou představovány především tím, že v době rozhodnutí nalézacího Krajského soudu v Českých Budějovicích byly původní pohledávky Investiční a Poštovní banky převedeny z imAGe Alpha, a. s., na další společnost. Právě s tou pak soudy měly jednat.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci procesního práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí vrchního soudu. Předmětem posouzení v řízení o ústavní stížnosti tak může být jen otázka, zda byl stěžovateli Nejvyšším soudem neústavně odepřen soudní přezkum, ne však samotné hmotné subjektivní právo [nález

sp. zn. III. ÚS 40/93

ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].

6. Napadené rozhodnutí č. j. 29 Cdo 5498/2015-803 spočívá na závěru, že ve věci stěžovatele nebyly dány vady způsobující zmatečnost řízení předvídané § 237 odst. 1 písm. b) a c) a občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000, neboť vadou řízení (tj. vadou vlastního postupu soudu) není přiznání práva někomu, kdo (již) není jeho nositelem.

7. V nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

Ústavní soud uvedl, že ve vztahu k výkladu a aplikaci předpisů podústavního práva, o což v nynější věci jde výlučně, lze konstatovat protiústavnost napadených rozhodnutí, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. O takové ústavně významné vady ve věci stěžovatele zjevně nejde, Nejvyšším soudem užitý výklad odpovídá jak rozhodovací praxi, tak doktrinálnímu chápání zmatečnosti. Stěžovatel ostatně s tímto právním názorem žádnou kvalifikovanou polemiku nevede, pouze se domáhá jiného posouzení.

8. Namítal-li stěžovatel, že obecné soudy zcela opomenuly vypořádat jeho argumentaci § 231 obchodního zákoníku, lze jej odkázat na ústavní stížností nezpochybněný závěr Nejvyššího soudu, že tato argumentace byla uplatněna opožděně a že v mezích řádně uplatněných dovolacích důvodů stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky zásadního významu netvrdil. Stejně tak nelze opomenout, že stejnou argumentaci neúspěšně uplatnil i v té části dovolání, o níž Nejvyšší soud rozhodl odmítavým usnesením č. j. 29 Odo 1408/2006-728 (i zde stěžovatel tvrdil zmatečnostní vady).

9. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému postupu Nejvyššího soudu, který právě samostatným usnesením č. j. 29 Odo 1408/2006-728 rozhodl o části dovolání týkající se vzájemného návrhu, je ústavní stížnost opožděná. Stěžovatel tvrdil, že mu rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo nikdy řádně doručeno (mělo být doručeno advokátu, který ho již nezastupoval), z podkladů ústavní stížnosti však lze učinit spolehlivý závěr, že stěžovatel byl s tímto rozhodnutím seznámen a materiálně mu tedy doručeno bylo (srov. dopis stěžovatele předsedovi NS z 19. 9. 2017, oznámení stěžovatele vůči NS z 12. 11. 2015 v příloze F spisu Ústavního soudu, z nichž plyne, že stěžovatel je seznámen s výrokem i podstatou tohoto rozhodnutí).

10. Platí totiž, že při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy účastníkům nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli. Nedůsledný postup i soudů při doručování jejich rozhodnutí potom může vést v konečném důsledku k odmítnutí práva účastníků na samotný přístup k soudům a takto i práva na soudní ochranu [nález

sp. zn. III. ÚS 473/01

ze dne 13. 12. 2001 (N 198/24 SbNU 491)]. Je tedy nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti. Pokud se účastník s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh v části opožděný a v části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu