IV.ÚS 1946/18 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Bc. Lukáše Pospíšila, zastoupeného Mgr. Ing. Jaroslavou Sodomkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Příkopě 857/18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 3 A 110/2016-136-142, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Vysoké školy ekonomické v Praze, se sídlem v Praze, nám. Winstona Churchilla 1938/4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 33, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Správním rozhodnutím děkana vedlejší účastnice (dále jen "VŠE") bylo ukončeno studium stěžovatele v magisterském studijním programu Mezinárodní ekonomické vztahy, obor Mezinárodní obchod, na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE, a to pro nesplnění podmínek k řádnému ukončení studia podle čl. 20 Studijního a zkušebního řádu VŠE - v důsledku nesložení zkoušky z předmětu "1FP412 Oceňování podniku II". Žádost stěžovatele o přezkum rozhodnutí děkana byla rozhodnutím rektorky VŠE zamítnuta.

Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí rektorky VŠE bránil správní žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 A 110/2016-43, zamítl. Po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 2 As 7/2017-41, rozhodl městský soud nově napadeným rozhodnutím tak, že se žaloba stěžovatele zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Podle stěžovatele městský soud nepřezkoumal zákonnost správních rozhodnutí v rozsahu, jaký mu ukládá čl. 36 odst. 2 Listiny, jelikož nezkoumal věc po stránce materiální, účelově se vyhnul posouzení věcných námitek stěžovatele k hodnocení sporného testu a zúžil problém na nedostatečný počet kreditů pro pokračování ve studiu. Podle stěžovatele je smyslem řízení o opravném prostředku přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí včetně postupu, který jeho vydání předcházel. V nedostatečně odůvodněných závěrech napadeného rozsudku a neprovedení jím navržených důkazů spatřuje stěžovatel svévoli a kvalifikovaný exces, představující vybočení ze zásad spravedlivého procesu. V postupu městského soudu i VŠE dále stěžovatel spatřuje porušení svého práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec. Žádné takové pochybení v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Se stěžovatelem lze souhlasit, že Ústavní soud v návaznosti na čl. 4 Ústavy vyžaduje od obecných soudů, aby poskytovaly základním právům ochranu. Stejně tak je bez výjimky vyžadován výklad podústavního práva ústavně konformním způsobem a orgány veřejné moci jsou nabádány, aby nepostupovaly formalisticky. Uvedenou rekapitulaci judikatury Ústavního soudu však stěžovatel uvádí pouze v obecné rovině, aniž by konkretizoval, v čem porušení uvedených principů ze strany městského soudu spatřuje. Z jeho argumentace vyplývá zejména, že závěry učiněné městským soudem a VŠE stěžovatel nepovažuje za spravedlivé. Ústavní soud však v uvedeném duchu žádné pochybení nezjistil - právo na spravedlivý proces negarantuje jednotlivci příznivý výsledek řízení.

Městský soud zareagoval na výše uvedené kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu adekvátně a své odůvodnění relevantně doplnil. Námitky stěžovatele stran nepřezkoumatelnosti, vnitřní rozpornosti a absence vyhodnocení testu v rozhodnutí rektorky VŠE vypořádal městský soud zejména v bodech 42-59 napadeného rozsudku a není mu v tomto ohledu co vytknout.

Ustanovení § 77 odst. 2 soudního řádu správního upravuje zásadu volného hodnocení důkazů ze strany správního soudu. Postavení správního soudu je od soudu civilního odlišné zejména v tom, že skutkový stav věci byl již před ním zjišťován správními orgány. Není přitom úlohou správních soudů nahrazovat činnost správních orgánů. Aktivita správních soudů je proto z povahy věci zdrženlivá a je na jejich uvážení, zda navrhované důkazy (znovu) provede či vypořádá důkazní návrh žalobce odůvodněním, proč považuje jeho provedení za nadbytečné. Městský soud tak v projednávané věci ve vztahu k přehodnocení správnosti testu vypracovaného stěžovatelem učinil zejména v bodě 29 napadeného rozsudku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také porušení svého práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí ve shodě s městským soudem, že uvedené ustanovení, provedené na zákonné úrovni mj. zákonem o vysokých školách, negarantuje jednotlivci právo na výsledek, tj. dosažení (zde vysokoškolského) vzdělání. Zejména u vzdělání vysokoškolského je pravděpodobné, že jeho podmínky nebude schopno splnit více uchazečů. Stěžovatel šanci uspět při studiu měl, nedokázal ji však úspěšně využít. Ústavní soud v postupu VŠE ani městského soudu žádnou nespravedlnost ve vztahu ke stěžovateli nespatřuje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu