Czech Supreme Administrative Court dismissed asylum appeal as inadmissible due to lack of procedural error and insufficient legal interest.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court rejected the applicant's cassation appeal against a lower court's dismissal of her asylum request. The applicant argued that the regional court failed to provide a translator and incorrectly applied asylum law, though she had been served in Russian and did not request an oral hearing. The court ruled the appeal inadmissible because the lower court's proceedings were procedurally correct and the applicant's claims did not substantially exceed her own legal interests.
Legislator headnote
AI generated§ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; § 104a s. ř. s.: A cassation appeal is inadmissible if it does not substantially exceed the applicant's own legal interests and the lower court's decision was not flawed by a procedural error affecting the legal sphere.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
OUTCOME: odmítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 2 Azs 62/2007 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: N. B., zastoupená Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Nad tratí 13/387, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 59 Az 37/2006, takto:
I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Tomáše Císaře s e u r č u j e částkou 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2006, č. j. OAM-355/VL-07-12-2006, Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) zamítlo jako zjevně nedůvodnou žádost žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) o azyl podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), svým rozsudkem ze dne 16. 2. 2007.
Stěžovatelka napadá rozsudek kasační stížností z důvodů obsažených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., čímž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí z důvodu jiné vady řízení před soudem (řízení bylo vedeno v jazyce, kterému stěžovatelka nerozumí). Stěžovatelka má jednak za to, že u ní byly naplněny podmínky pro použití ust. § 91 a § 14 zákona o azylu a nikoliv ustanovení § 16 písm. g). Dále stěžovatelka zopakovala, že jejímu vycestování na Ukrajinu brání hrozba špatného zacházení a v krajním případě až zabití ze strany věřitelů pro nevrácený dluh, a proto by v případě jejího návratu zpět do vlasti došlo k porušení mj. čl. 3 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen EÚLP) – zákaz nelidského zacházení a povinnost členských zemí respektovat soukromý a rodinný život každého. č. j. 2 Azs 62/2007 - 55
Dodává, že její návrat na Ukrajinu by byl citelným zásahem do její fyzické a morální integrity, což mělo být správním orgánem i soudem zohledněno, neboť ČR je povinna přednostně aplikovat své mezinárodní závazky. Stěžovatelka také namítá porušení čl. 53 příručky UNHCR, když nedošlo k posouzení jejích obav z nelidského zacházení z důvodu nevráceného dluhu. Stěžovatelka také argumentuje tím, že došlo k chybné aplikaci ust. § 16 písm. g) zákona o azylu, neboť její žádost o udělení mezinárodní ochrany byla motivována obavou ze zabití a každý uprchlík, kterému bylo vyhrožováno a obrátil se neúspěšně na policii, by měl mít právo na posouzení svého azylového případu v normální, nikoliv zkrácené azylové proceduře. Stěžovatelka v neposlední řadě krajskému soudu vytýká, že celé řízení o žalobě vedl v jazyce, jemuž dobře nerozumí a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu č. 186/95; dodává, že v průběhu správního řízení byly všechny úkony činěny za přítomnosti kvalifikovaného tlumočníka, zatímco krajský soud s ní komunikoval výhradně v českém jazyce, jemuž dobře nerozumí, a proto nemohla odpovědně uplatňovat svá procesní práva (nerozuměla např. výzvám soudu a pro jazykovou bariéru neměla příležitost soudu vysvětlit a dokázat, jak vážná je její obava ze zabití v zemi původu).
Závěrem pak stěžovatelka vyjmenovává několik otázek, pro které se domnívá, že její kasační stížnost přesahuje její vlastní zájmy a měla by být shledána přijatelnou (mj. přímý účinek judikatury ESLP; povinnost konformity rozhodování správního orgánu ve světle závazků mezinárodního práva; rozhodování o překážkách vycestování osoby, jejíž návrat do země původu by byl spojen s vážným zásahem do její osobní integrity; závaznost ústavního, mezinárodního a evropského práva pro rozhodování správního orgánu a soudu ve věci azylu; závaznost příručky UNHCR; zneužití ust. § 16 odst. g) zákona o azylu, uvádí-li uprchlík obavu ze zabití; garance zákazu nelidského zacházení, atd.). V doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 6. 2007 stěžovatelka dodává, že důvodem jejího podání je zejména ust. § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jiná vada řízení před soudem způsobená neposkytnutím tlumočníka do jazyka ukrajinského.
Stěžovatelka navrhuje, aby byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V odpověď na první stížní námitku, že u stěžovatelky byly naplněny podmínky pro použití ustanovení § 91 a § 14 zákona o azylu a nikoliv ustanovení § 16 písm. g) stejného zákona, připomíná Nejvyšší správní soud, že se otázkou takto zdůvodněných kasačních stížnosti již dostatečně zabýval a uvádí např. svůj rozsudek ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 4 Azs 23/2003 (publ. na www.nssoud.cz), v němž konstatoval: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§ 14 téhož zákona).“; a dále také rozhodnutí ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 2 Azs 147/2004: „Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst.
1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování č. j. 2 Azs 62/2007 - 56
ve smyslu ustanovení § 91 citovaného zákona.“ Protože v nyní projednávané věci je z obsahu spisu i kasační stížnosti patrno, že stěžovatelka opustila Ukrajinu právě z důvodu obav před soukromými věřiteli pro nevrácený dluh, dopadá na tento případ v plném rozsahu právní argumentace obsažená v citovaných rozhodnutích zdejšího soudu. Tato námitka proto nemůže opodstatnit přijatelnost kasační stížnosti.
Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že v případě jejího návratu na Ukrajinu by Česká republika porušila své mezinárodní závazky, zejména několik článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K otázce aplikační přednosti mezinárodního práva se zdejší soud již také několikrát vyjádřil, a to např. v rozsudku ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 2 Azs 343/2004, kde uvedl: „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.“ Tento právní názor plně dopadá i na souzenou věc, jelikož stěžovatelka v průběhu správního a soudního řízení neuváděla žádný relevantní azylový důvod, což ostatně výslovně uznává i v kasační stížnosti. Ani tento stížnostní důvod proto nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu.
K poslední stěžovatelčině námitce, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné také díky vadě řízení, když vedl celé řízení o žalobě v jazyce, jemuž dobře nerozumí, zdejší soud konstatuje, že i tuto otázku Nejvyšší správní soud opakovaně řešil, a proto odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 6 Azs 10/2003, kde vyložil: „Reaguje-li cizinec v řízení před soudem na úkony soudu činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, nejsou dány důvody stanovené v § 18 odst.
2 o. s. ř. pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není potřeba.“ Obdobně také v rozhodnutí ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 6 Azs 380/2004: „Povinnost ustanovit tlumočníka vzniká soudu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, soud tedy aktivně nezjišťuje, zda jsou naplněny podmínky stanovené v § 18 odst. 2 o. s. ř.“
Jen nad tento rámec je proto vhodné uvést, že stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že s ní krajský soud komunikoval výhradně v českém jazyce. Z obsahu spisu totiž plyne, že jí bylo vyjádření žalovaného a výzva k vyjádření ohledně nařízení ústního jednání doručeno dne 17. 7. 2006, přičemž tato výzva byla vyhotovena v ruštině (č. l. 20). V tomto jazyce byla taky poučena o tom, že pokud ve stanovené lhůtě nebude trvat na ústním jednání, bude rozhodováno bez jeho nařízení. Na tuto výzvu však nikterak nereagovala. Je tak zřejmé, že stěžovatelce bylo umožněno vyjádřit se k této výzvě v jazyce, kterému rozuměla, a není důvod pochybovat o tom, že když by trvala na ústním jednání, že by se konalo za přítomnosti tlumočníka. Tato stížnostní námitka proto neodpovídá obsahu spisu a již proto musí být posouzena jako nepřijatelná, neboť v daném případě nedošlo ze strany krajského soudu k žádnému procesnímu pochybení, které by se mohlo negativně promítnout do právní sféry stěžovatelky.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje č. j. 2 Azs 62/2007 - 57
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát Mgr. Tomáš Císař; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti) a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s § 9 odst. 3 písm. f), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), a d), § 12 odst. 1, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2007
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu