Czech Supreme Administrative Court dismissed asylum appeal for vague procedural and international law complaints without facts.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the applicant's cassation appeal against a regional court's rejection of her asylum claim. The applicant raised general objections regarding procedural flaws and international human rights violations without providing specific facts or evidence. The court ruled that such vague complaints do not justify a review of the lower court's decision.
Legislator headnote
AI generated§ 110 odst. 1 s. ř. s.; § 109 odst. 1 s. ř. s.: A cassation appeal based on general allegations of procedural defects or international law violations, lacking concrete factual substantiation, is inadmissible and must be dismissed.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku
7 Azs 75/2005 - 60
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky S. B., zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004, č. j. 63 Az 139/2004 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Pavla Bobka s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2004, č. j. 63 Az 139/2004 - 19, zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 8. 7. 2004, č. j. OAM-2254/VL-20-03-2004, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že důvody uplatněné stěžovatelkou nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení azylu a ministerstvo tedy nepochybilo, když žádost o azyl
7 Azs 75/2005 - 61
zamítlo jako zjevně bezdůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Ve vztahu k namítaným chybějícím výrokům podle § 14 a § 91 zákona o azylu krajský soud uvedl, že udělení azylu podle § 14 zákona o azylu se váže na § 12 zákona o azylu. Rozhodnutí o překážce vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu pak ministerstvo podle § 28 zákona o azylu uvádí jen v rozhodnutích o neudělení nebo odmítnutí azylu, nikoliv v rozhodnutích, jimiž se žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně bezdůvodná. Rovněž námitky stran vad řízení shledal krajský soud nedůvodné.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle ustanovení 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. V kasační stížnosti pouze obecně namítala, že krajský soud posoudil její případ v rozporu s platným právním řádem, resp. se zákonem o azylu, a že shledává vážná pochybení všech orgánů v řízení o udělení azylu, aniž tyto námitky jakkoliv konkretizovala. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. V doplnění kasační stížnosti uvedla, že shledává důvody pro podání kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které spatřuje v tom, že ze strany ministerstva, a následně i krajského soudu, došlo k pochybení, když důvody pro udělení azylu a další stěžovatelčina tvrzení nebyly řádně zohledněny. K podání žádosti o udělení azylu vedly stěžovatelku existenční problémy a neshody s jejím bývalým manželem. Stěžovatelka se domnívá, že její případ lze podřadit pod ustanovení § 14 zákona o azylu a ministerstvo jí mělo udělit humanitární azyl. V rozporu s ustanovením § 14 zákona o azylu je i výrok soudu o zamítnutí žaloby. Stěžovatelka dále shledává důvody pro podání kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., protože ministerstvo před vydáním svého rozhodnutí nezjistilo řádně a úplně skutkový stav věci a neopatřilo si pro své rozhodnutí úplné důkazy. Ministerstvo i krajský soud hodnotily situaci obecně, nikoliv s ohledem na konkrétní okolnosti a popis situace v místě bydliště stěžovatelky. Mimo to stěžovatelka poukázala na Všeobecnou deklaraci lidských práv, a to zejména na čl. 13 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 23 odst. 1, ovšem bez jakékoliv konkretizace.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu se právními předpisy. Podle ministerstva stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné relevantní skutečnosti pro udělení azylu na základě zákona o azylu a i v kasační stížnosti opětovně uvedla, že o azyl požádala z důvodů ekonomických potíží a potíží s bývalým manželem. Ministerstvo dále odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12.
7 Azs 75/2005 - 62
Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že pokud ministerstvo žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) s. ř. s., rozhodne ve věci konečným způsobem, aniž by v řízení zjišťovalo existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 citovaného zákona je pak určující pro rozhodování o udělení o případném azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu. Při zamítnutí žádosti podle § 16 zákona je tedy paralelní rozhodování o udělení či neudělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu pojmově vyloučeno a souběžná existence těchto výroků by byla v logickém rozporu.
Stěžovatelka podala žádost o udělení azylu z důvodu ekonomických problémů a neshod s jejím bývalým manželem a tyto důvody zcela zjevně nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu, a krajský soud, stejně jako ministerstvo, tedy nepochybil, když žádost o azyl byla posouzena jako zjevně bezdůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. O udělení či neudělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu v tomto případě ministerstvo z výše uvedených důvodů rozhodovat nemohlo. Napadené rozhodnutí krajského soudu je řádně odůvodněno a v tomto odůvodnění je dostatečně konkrétně zdůvodněno, proč se žaloba proti rozhodnutí ministerstva zamítá. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Pokud se stěžovatelka se dovolávala kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s, přičemž vadu spatřovala v tom, že ministerstvo před vydáním svého rozhodnutí nezjistilo řádně a úplně skutkový stav věci a neopatřilo si pro své rozhodnutí úplné důkazy a že ministerstvo i krajský soud hodnotili situaci obecně, nikoliv s ohledem na konkrétní okolnosti a popis situace v místě bydliště stěžovatelky, k této obecně formulované námitce Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní judikaturou uvádí, že řízení před ministerstvem netrpělo vadami ve smyslu citovaného ustanovení, neboť si opatřilo dostatek důkazů, na jejichž základě zjistilo přesně a úplně skutkový stav věci a vyhodnotilo je v kontextu platné právní úpravy. Protože v žalobě stěžovatelka namítala vady správního řízení pouze v obecné rovině, tj. omezila se jen na citaci příslušných ustanovení správního řádu, aniž by uvedla, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, krajský soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže procesní postup ministerstva v řízení přezkoumal obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v postupu ministerstva pochybení (shodně viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41). Ani tuto námitku tedy nemohl Nejvyšší správní soud shledat důvodnou.
7 Azs 75/2005 - 63
Stěžovatelka dále ve své kasační stížnosti poukázala na Všeobecnou deklaraci lidských práv, a to zejm. na čl. 13 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 23 odst. 1, ovšem bez jakékoliv konkretizace. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka je jednak velmi obecná a jednak bez jakéhokoliv vztahu k posuzované věci, a proto v tomto rozsahu nemohl napadený rozsudek přezkoumat.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena přednostně v souladu s ustanovením § 56 ve spojení s § 120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Odměnu zástupce stěžovatelky určil Nejvyšší správní soud za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu - doplnění kasační stížnosti) podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 2000 Kč a náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky v částce 150 Kč, celkem tedy 2150 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu