Legislator Case Law & Legislation
7 Azs 31/2005 ECLI:CZ:NSS:2005:7.Azs.31.2005.48 AI generated

Supreme Court dismissed asylum appeal where fear of mafia and stay of residence were not statutory grounds.

Case Number 7 Azs 31/2005
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Administrative Court dismissed the appellant's cassation complaint against the Regional Court's rejection of his asylum claim. The appellant argued that fear of mafia and a desire to legalize his residence after deportation constituted valid grounds, but the court found these reasons did not meet the strict statutory requirements of the Asylum Act. Consequently, the court upheld the lower court's decision that the asylum application was purposeful and lacked legal basis.

Legislator headnote

AI generated

§ 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu; Asylum is not a universal remedy for all wrongs; only reasons explicitly defined by law qualify for protection, excluding general fear of private individuals or attempts to regularize residence after deportation.

Keywords

AI generated
asylum act grounds mafia fear protection legalization of residence purposeful asylum application administrative cassation statutory asylum criteria stay of residence

Cited Legislation

AI generated
§ 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
OAM-2031/VL-18-HA14-2003, kterým mu nebyl udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
§ 91 zákona o azylu
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
§ 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
Proti tomuto rozhodnutí soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost, ve které namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.
§ 110 odst. 1 s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle § 109 odst.
§ 107 s. ř. s.
§ 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu z důvodu nadbytečnosti nerozhodl, neboť o věci rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu.
§ 60 odst. 1, větu první s. ř. s.
§ 120 s. ř. s.
s., ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. a jeden režijní paušál po 75 Kč podle § 13 téže vyhlášky.
§ 13 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

7 Azs 31/2005 - 48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele S. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2004, č. j. 24 Az 1981/2003 - 25, takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Pavla Rameše s e u r č u j e částkou 1075 Kč, která bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2004, č. j. 24 Az 1981/2003 - 25, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán“) ze dne 15. 7. 2003, č. j. OAM-2031/VL-18-HA14-2003, kterým mu nebyl udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Správní orgán své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelem

7 Azs 31/2005 - 49

uváděné obavy z vyděračů stejně jako snahu o legalizaci pobytu na území České republiky nelze podřadit mezi taxativně stanovené podmínky pro udělení azylu. Rovněž neshledal důvody pro udělení azylu podle ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona o azylu a ani důvody uvedené v ustanovení § 14 tohoto zákona, stejně jako ani překážku vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Krajský soud v Ostravě po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu shledal podanou žalobu proti tomuto rozhodnutí nedůvodnou, neboť jím nebyl porušen zákon, a proto ji zamítl. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel požádal o udělení azylu pouze účelově až poté, co byl správně vyhoštěn a chtěl tímto způsobem legalizovat svůj pobyt na území republiky. Ani jím tvrzený důvod obav z mafie není podřaditelný pod zákonné důvody pro udělení azylu.

Proti tomuto rozhodnutí soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost, ve které namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), které spatřuje v tom, že krajský soud posoudil jeho věc v rozporu s právním řádem a rovněž vážná pochybení shledává u všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu. Má též strach z nuceného opuštění České republiky a následného odjezdu do Ukrajiny, kde mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů, jež blíže nespecifikuje.

Správní orgán uvedl, že se ke kasační stížnosti vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat.

Ze správního spisu soud zjistil tyto rozhodující skutečnosti:

V žádosti o udělení azylu stěžovatel jako důvod uváděl obavy z mafie, která mu vyhrožovala a vyžadovala výpalné, když jej několikrát její členové zbili. V České republice by chtěl žít a nalézt zde práci. V pohovoru k žádosti o udělení azylu stěžovatel podrobně popsal případy napadení ze strany mafie a zopakoval, že jej k žádosti o udělení azylu vede obava z mafie a snaha o legalizaci pobytu v České republice. Dále uvedl, že problémy se státními orgány neměl.

Správní orgán rozhodl o žádosti stěžovatele o udělení azylu způsobem již výše popsaným.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

7 Azs 31/2005 - 50

Pokud jde o důvody, které stěžovatel uváděl jako důvody pro udělení azylu, Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že azylové řízení je nutno považovat za zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu. Právě důvodnost pronásledování, tedy naplnění zákonných podmínek stanovených zákonem o azylu, je kritériem při posuzování žádosti. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) universálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem přesně vymezeny a jsou poměrně úzké. Žádný z důvodů, v zákoně uvedených, však stěžovatel neuvedl. Samotná obava ze soukromých osob (mafie), stejně jako legalizace pobytu v České republice, jimi totiž vzhledem k citovanému ustanovení § 12 zákona o azylu dle ustálené judikatury být nemůže. Proto soud tuto námitku neshledal důvodnou. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že se žádost stěžovatele o udělení azylu jeví nutně jako účelová, když byla podána poté, co stěžovatel byl správně vyhoštěn z území České republiky.

Pokud stěžovatel jako další důvod kasační stížnosti uvádí blíže nekonkretizovaná pochybení u všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu, pak Nejvyšší správní soud ani tuto námitku neshledává důvodnou, protože krajský soud vyšel ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn správním orgánem, a to pokud jde o aplikaci všech citovaných ustanovení zákona o azylu, a z hlediska skutkového navíc vycházel především z vlastních tvrzení stěžovatele.

Pokud konečně stěžovatel uváděl v kasační stížnosti obavu z návratu do země původu, Nejvyšší správní soud se touto námitkou nemohl zabývat s ohledem na absenci jakékoliv konkretizace.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 cit. zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust. § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu z důvodu nadbytečnosti nerozhodl, neboť o věci rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a správnímu orgánu mimo obvyklou činnost žádné náklady řízení nevznikly.

Odměnu zástupce stěžovatele určil soud ve výši 1075 Kč za jeden úkon právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení) dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. a jeden režijní paušál po 75 Kč podle § 13 téže vyhlášky.

7 Azs 31/2005 - 51

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Radan Malík předseda senátu