Supreme Court dismisses asylum appeal where applicant's request was rejected as manifestly unfounded under specific asylum law provisions.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the cassation appeal against a decision rejecting the applicant's asylum request as manifestly unfounded. The applicant argued for family reunification and humanitarian grounds, but the court found the rejection based on the specific provision regarding attempts to evade deportation or prosecution was legally sound. The court held that the administrative body's discussion of other asylum grounds was superfluous and did not affect the legality of the final decision to reject the claim.
Legislator headnote
AI generated§ 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu; § 13, § 14 zákona o azylu: When an asylum application is rejected as manifestly unfounded under § 16, the administrative body must not assess grounds for asylum under § 12, § 13, or § 14, as such assessment is legally superfluous and logically inconsistent with the final rejection.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 6 Azs 494/2004 - 78
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci stěžovatele: N. X. H., zastoupen JUDr. Janem Jasou, advokátem, se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. 6. 2004, č. j. 11 Az 100/2003 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Ministerstvu vnitra s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 3. 7. 2002, č. j. OAM - 879/LE - C11 - ZA04 - 2002, byla žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se azyl podle § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu neuděluje a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č. j. 11 Az 100/2003 - 44, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem č. j. 6 Azs 494/2004 - 79
vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl o udělení azylu požádat dříve. Toto právní ustanovení je nutno podle názoru městského soudu přiřadit k těm případům, kdy pro posouzení věci je rozhodné, zda jsou splněny objektivní zákonem stanovené skutečnosti bez ohledu na důvody tvrzené žadatelem o udělení azylu. V případě stěžovatele pak bylo spolehlivě zjištěno, že přicestoval do České republiky v roce 1987 za účelem studia, které nedokončil. Od roku 1989 pobýval na území České republiky bez jakýchkoli dokladů, tedy nelegálně a této skutečnosti si byl vědom. V roce 1997 byl stěžovateli v rámci trestního stíhání uložen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 3. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997 trest vyhoštění. O azyl přitom stěžovatel požádal až dne 6. 6. 2002, kdy byl zadržen policií, protože neměl doklady, je tedy podle názoru městského soudu zřejmé, že žádost o udělení azylu podal proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění, tedy realizaci trestu, který mu byl uložen pět let předtím, než žádost o azyl podal.
Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, v níž namítá, že stanovisko Městského soudu v Praze nebere v úvahu jeho argumenty, na které se v této kasační stížnosti odvolává, a které spočívají v tom, že se nemůže vrátit do Vietnamu, protože by byl trestně stíhán z důvodu svého pobytu v České republice. Také chce řádně pečovat o své dvě nezletilé děti, které má s českou občankou, jež se o ně vůbec nestará a děti jsou umístěny v dětském domově. Dále stěžovatel poukázal na to, že v České republice se zdržuje již patnáct let, je zde domestikován a je zde na vysoké úrovni dodržování lidských práv oproti Vietnamu. Ve Vietnamu má sice příbuzné, ohledně kterých se jejich příbuzenské vztahy značně ochladily a k těmto příbuzným nemá fakticky žádné závazky. Připouští, že se v České republice zdržoval bez pasu, ale nemohl získat žádné cestovní doklady, protože mu je nechtěla vydat jeho země původu – Vietnam. Poukázal i na skutečnost, že jeho otec je ve Vietnamu vysokým komunistickým funkcionářem a nemá zájem, aby se vrátil do Vietnamu, kde jej čeká vězení. Vzhledem k těmto okolnostem má stěžovatel za to, že jak správní orgán, tak Městský soud v Praze nehodnotily správně význam dané skutkové situace jeho osoby a v důsledku toho nepřijaly ani odpovídající právní stanovisko. Domnívá se, že důvody, kterých se ve své žádosti dovolává, jsou pro udělení azylu dány, a že konstatována měla být i překážka pro vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná, přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů kasační stížnosti vymezených v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V předmětně věci Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel požádal dne 6. 6. 2002 v České republice o udělení azylu, když jako důvody uvedl, že zde bydlí již patnáct let, má zde dvě děti s českou občankou a chce zde zůstat a starat se o děti.
Správní orgán vyšel z toho, že stěžovatel se od roku 1989 na území České republiky nacházel nelegálně, o azyl požádal kvůli legalizaci pobytu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění z České republiky, ačkoliv mohl o udělení azylu požádat dříve. S tímto názorem správního orgánu se ztotožnil i městský soud, který vyšel z toho, že je z okolností zřejmé, č. j. 6 Azs 494/2004 - 80
že stěžovatel žádost o udělení azylu podal proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění. Na základě takto zjištěného skutkového stavu jak správní orgán, tak i městský soud správně dovodily, že se nejedná o důvody vymezené § 12 zákona o azylu, neboť se nejednalo o pronásledování z tam vymezených důvodů.
V daném případě správní orgán na případ stěžovatele použil tzv. zkráceného řízení o azylovém právu, uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení je zakotvena v § 16 zákona o azylu, přičemž nutně zdůraznit, že naplnění podmínek uvedených v tomto ustanovení neznamená automaticky vyloučení z řízení o udělení azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu své žádosti, aby tak mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění země původu.
V posuzované věci rozhodnutí správního orgánu obsahuje nejen výrok o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, ale dále také výrok o neudělení azylu podle § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a stejně tak i o nevztažení překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. V rámci daného případu je nutno konstatovat, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu a současně se v rámci odůvodnění vyjadřoval (a věc posuzoval) podle § 13 (sloučení rodiny) a § 14 (humanitární azyl) zákona o azylu. Pokud totiž z řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení
– zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu pro některý z důvodů předvídaných v § 13 a § 14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle § 16 zákona o azylu zjišťován není, stává se část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle § 16 zákona o azylu (a fakticky je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává však bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71). Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí správního orgánu nezabýval, nelze mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatele byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Pro stěžovatele z toho však vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemůže se v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle § 12 zákona o azylu, stejně jako vztažení překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelem uváděné skutečnosti nelze akceptovat jako důvody pro udělení azylu, neboť v jeho případě se nejedná o splnění azylově relevantních ustanovení zákona o azylu. č. j. 6 Azs 494/2004 - 81
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje za nesprávně a Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se Ministerstvu vnitra náhrada nákladů řízení nepřiznává.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu