Supreme Court dismissed asylum appeal; general conflict not persecution; business travel invalidates residence.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the applicant's cassation appeal against the Interior Ministry's refusal of asylum. The applicant claimed fear for life due to the general war situation in Palestinian-administered territories while noting his business travel to the Czech Republic. The court held that a general conflict without specific persecution based on race, religion, or political opinion does not meet statutory asylum criteria, and business travel negates the residence requirement.
Legislator headnote
AI generated§ 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu; § 91 zákona o azylu; § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu; § 103 odst. 1 písm. a) a d) správního řádu; § 60 odst. 1 správního řádu; § 110 odst. 1 správního řádu: A general situation of war or conflict, without specific persecution based on protected grounds, does not constitute a valid reason for granting asylum, and travel for business purposes precludes the residence requirement.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 6 Azs 490/2004 - 104
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci stěžovatele: H. A A M . , zastoupen Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem, se sídlem Maiselova 15, Praha 1, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2004, č. j. 46 Az 693/2003 - 71, takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Ministerstvu vnitra s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 18. 6. 2003, č. j. OAM - 9675/VL - 11 - P06 - 2001, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 citovaného zákona. Správní orgán rovněž uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že bezprostředním důvodem žádosti o udělení azylu je válka v zemi původu a všechny průvodní jevy s ní spojené, a dále strach o vlastní život, který je důsledkem obecné situace na územích spravovaných palestinskou samosprávou. A dále správní orgán poukázal na skutečnost, že žadatel o azyl přicestoval do České republiky za účelem podnikání. č. j. 6 Azs 490/2004 - 105
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování podle § 91 téhož zákona. Žalobce namítl porušení ustanovení § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), neboť žalovaný nezjistil úplně a přesně skutečný stav věci a nesprávně posoudil důvody, které uvedl v žádosti o udělení azylu. Uvedl, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 a dále z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu, resp. podmínky pro vztažení překážky vycestování podle § 91 citovaného zákona.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 46 Az 693/2004 - 71 ze dne
22. 7. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány žádné překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 24. 8. 2004 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
10. 8. 2004, kasační stížnost byla podána osobně u Krajského soudu v Praze 24. 8. 2004. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel ve své poměrně rozsáhlé kasační stížnosti opakuje důvody, s odkazem na nepříznivou situaci v zemi jeho posledního trvalého pobytu, kde probíhá ozbrojený konflikt, které ho vedly k opuštění vlasti, s tím, že má strach o svůj život i život své rodiny. Poukazuje na útoky izraelských vojáků proti příslušníkům palestinské národnosti, resp. vyznavačům muslimského náboženství. On sám je palestinské národnosti a muslimského vyznání, a proto má důvodné obavy o svůj život. Má za to, že útoky izraelských vojáků naplňují znaky pronásledování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 zákona o azylu. Stěžovatel vytýká krajskému soudu nesprávné posouzení právní otázky, zda žalobce splňuje zákonné důvody pro udělení azylu. Rovněž vytýká jak správnímu orgánu, tak i krajskému soudu nesprávné posouzení otázky, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Stěžovatel má za to, že důvody, které ho vedly k odchodu z vlasti a podání žádosti o azyl v České republice, jsou důvody dostatečnými pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a že se na něho vztahuje překážka vycestování podle § 91 citovaného zákona.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a dále odkazuje na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Stejně tak neshledává důvody k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. č. j. 6 Azs 490/2004 - 106
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel výslovně uplatnil stížnostní důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 písm. a) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle § 103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Podle § 103 odst. 1 písm. d) lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak krajský soud právní otázku v předcházejícím řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze správně usoudil a rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na udělení azylu podle § 12 ani podle § 14 zákona o azylu, a že se na něho nevztahuje překážka vycestování podle § 91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatele se Krajský soud v Praze náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděné důvody, tedy válka v zemi původu a všechny průvodní jevy s ní spojené, a dále strach o vlastní život, který je důsledkem obecné situace na územích spravovaných palestinskou samosprávou, není důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy jeho rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory. Stěžovatel v zemi původu nebyl pronásledován č. j. 6 Azs 490/2004 - 107
z důvodů uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu a není naplněn definiční znak pronásledování ve smyslu ust. § 2 odst. 6 zákona (stěžovatelem byl nesprávně uveden v kasační stížnosti odkaz na § 2 odst. 5, ale z obsahu vyjádření je zřejmé, že námitka směřuje do obsahu shora citovaného ust. § 2 odst. 6 zákona). Obecný odkaz na situaci na územích spravovaných palestinskou samosprávou, z čehož pramení strach o vlastní život stěžovatele, bez jakékoliv bližší specifikace, je irelevantní, neboť osoby žijící na tomto území jsou ale postiženy v důsledku bojů ve stejné míře v dané oblasti, ve které konflikt probíhá, a proto nelze hovořit o pronásledování konkrétní osoby z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Uváděné skutečnosti nejsou důvodem pro udělení azylu podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud nepochybil, jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Rovněž Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť – jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány tvrzené vady řízení před krajským soudem.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Praze postupovaly správně, když důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu