Supreme Court dismissed asylum appeal for lack of evidence regarding persecution grounds and labor market conditions.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the applicant's cassation complaint against the Interior Ministry's refusal of asylum. The applicant argued that the lower court failed to properly investigate the situation in his home country and requested additional evidence on the labor market. The court rejected this, finding the applicant's claims did not meet the legal criteria for asylum and that the existing evidence was sufficient to conclude no persecution existed.
Legislator headnote
AI generated§ 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb.; The court may dismiss an asylum application when the applicant fails to substantiate claims of persecution based on protected grounds, and additional evidence regarding local labor market conditions is irrelevant to the core legal requirements for international protection.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 6 Azs 307/2004 - 42
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: T. Q. L., zastoupen JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 767/2003 - 24 ze dne 11. 5. 2004, takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 767/2003 - 24 ze dne 11. 5. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2779/VL - 20 - P18 - 2002 ze dne 23. 4. 2003, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že v průběhu správního řízení před žalovaným nebyl správně zjištěn skutkový stav, z něhož pak žalovaný vycházel, a sice stav v zemi jeho původu. V tomto směru stěžovatel navrhuje doplnit řízení o zprávu o situaci na trhu práce, a konkrétně pak v oblasti, ze které stěžovatel pochází, neboť to souvisí s tvrzenou motivací stěžovatele, tj. důvodem, proč o azyl žádá. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž žádá o přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že není důvodu doplňovat dokazování v tom směru, jak navrhuje stěžovatel, neboť okolnosti na trhu práce v zemi stěžovatelova původu jsou z hlediska udělení azylu irelevantní. Důvodnost kasační stížnosti popírá a navrhuje její zamítnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel o udělení azylu požádal v květnu 2002, přitom uvedl, že mu skončila platnost víza a stěžovatel hodlal v České republice pobývat legálně. V průběhu správního řízení pak stěžovatel uvedl, že ze země svého původu odcestoval v roce 1994 na Slovensko, kde se hodlal vyučit obráběčem kovů, učební obor však nedokončil. Následně vstoupil nelegálně na území České republiky, kde podnikal, v roce 2002 mu za porušení právních předpisů na úseku podnikání byl odebrán živnostenský list a bylo mu odmítnuto prodloužení víza. Žalovaný dospěl k závěru, že udělení azylu pro důvody uváděné stěžovatelem nepřichází v úvahu a že v jeho případě nejsou splněny podmínky pro konstataci existence překážky vycestování, a v tomto směru vydal dne 23. 4. 2003 rozhodnutí. Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že toto rozhodnutí bylo napadeno žalobou, v níž stěžovatel kromě tvrzení splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu a pro konstataci existence překážky vycestování namítal procesní pochybení žalovaného, přitom svoji argumentaci omezil na citaci jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Mimo jiné též tvrdil porušení § 32 odst. 1 správního řádu. Krajský soud v Praze však stěžovatelovu žalobu zamítl jako nedůvodnou. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 9. 6. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne
22. 6. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou, přitom je podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o uplatněné kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s., stěžovatel formálně odkazuje na § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy na vady řízení před žalovaným, pro které mělo být jeho rozhodnutí krajským soudem zrušeno, a tomu při nejvyšší míře příznivosti jeho posouzení odpovídá i samotný obsah kasační stížnosti. Jde tedy o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Aby byla kasační stížnost z tohoto kasačního důvodu přípustná, musely by námitky nyní tvrzené odpovídat těm, které již byly uplatněny ve formě žalobních bodů ke krajskému soudu (§ 103 odst. 1 písm. b/ a § 104 odst. 4 s. ř. s.). Pokud tedy nyní podstatou námitky je nedostatek dokazování, jak jej vedl žalovaný, pak tato námitka svojí povahou odpovídá té, kterou stěžovatel již v žalobě podřadil pod porušení § 32 odst. 1 správního řádu, byť stěžovatel v žalobě ohledně této námitky, jak shora uvedeno, nepodal ničeho nad zákonný text. I zde přistoupil Nejvyšší správní soud na samu hranici příznivosti posouzení pro stěžovatele a konstatuje, že kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně a přípustně uplatněného kasačního důvodu přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatel, že v průběhu správního řízení před žalovaným nebyl správně zjištěn skutkový stav, z něhož pak žalovaný vycházel, tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Krajský soud vycházel ze spisového materiálu, z něhož vycházel i žalovaný ve správním řízení. Vůči rozsahu provedených důkazů, jež byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného, stěžovatel v průběhu řízení ničeho nenamítal. Jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném dne 27. 3. 2003, stěžovatel poté, kdy byl seznámen s rozsahem podkladů, na základě kterých bude žalovaný rozhodovat, žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování neučinil, nechtěl se k nim vyjádřit, dokonce s nimi nechtěl ani seznámit.
Navíc stěžovatelova tvrzení učiněná v průběhu správního řízení, z nichž zřetelně vyplývá snaha legalizovat pobyt na území České republiky a nikoli hledat legální záštitu před pronásledováním ze strany státu, jehož je příslušníkem, potřebu dalšího dokazování ze strany žalovaného nevyvolala. Kromě toho hodlá-li stěžovatel doplňovat dokazování zprávou, z níž by měly vyplynout skutečnosti ohledně situace na trhu práce v zemi stěžovatelova původu, pak tyto skutečnosti nejsou pro posouzení důvodnosti jeho žádosti o udělení azylu rozhodnými.
Že by bezprostřední důvody stěžovatele, na základě kterých požádal o udělení azylu, souvisely s jeho pronásledováním z důvodů, pro které lze udělit azyl (tedy podle § 12 až 14 zákona o azylu), ani že by na základě stěžovatelem uváděných skutečností bylo možno vyslovit existenci překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu, pak v tomto směru stěžovatel v průběhu správního řízení ničeho netvrdil a žádný návrh na dokazování v tomto směru neučinil. Za této situace nelze přisvědčit tomu, že by podklady, z nichž žalovaný vycházel, vykazovaly znaky neúplnosti a že by skutkový stav bylo zapotřebí zjišťovat dále a podrobněji.
Žalovaný na základě dokazování, jehož potřeba z průběhu správního řízení vyplynula, k závěrům o neexistenci azylově relevantních důvodů mohl dospět důvodně. Považoval-li tedy krajský soud na základě uplatněných žalobních námitek dokazování, jak je provedl žalovaný, dostatečným, což vyplývá z toho, že na základě skutkových zjištění v rozsahu důkazů provedených žalovaným, aniž by pokládal za potřebné jejich doplnění, dospěl k týmž závěrům ohledně důvodnosti stěžovatelovy žádosti jako žalovaný, pak Nejvyšší správní soud neshledává v takovém jeho závěru jakékoli pochybení a neztotožňuje se s názorem stěžovatele, že pro vady řízení před žalovaným v žalobě namítané, spočívající v nedostatečném rozsahu dokazování, bylo důvodu ke zrušení jeho rozhodnutí.
Nejvyššímu správní soudu tedy po posouzení námitky stěžovatele nezbývá než uzavřít, že krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného z důvodů nedostatku dokazování rušit neměl, ani nebylo důvodu jakékoli další dokazování provádět. Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou a podle § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2005
JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu