Czech Supreme Administrative Court dismissed asylum appeal regarding safe third country status for Poland.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the applicant's cassation appeal against a lower court's confirmation of the Interior Ministry's rejection of her asylum claim. The court found that the applicant had a real opportunity to seek asylum in Poland during her bus journey, thereby qualifying it as a safe third country under the relevant asylum law. Consequently, the court ruled that the administrative and judicial bodies correctly identified the application as manifestly unfounded.
Legislator headnote
AI generated§ 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.; § 2 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.: An asylum seeker who merely passes through a safe third country does not automatically lose eligibility if they had a real opportunity to request asylum there.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 6 Azs 127/2004 - 86
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: T. S . , zastoupena Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 8. 2002, č. j. OAM - 1640/AŘ - 2001, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 11. 2003, č. j. 59 Az 345/2003 - 42, takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Mgr. Renatě Tunklové, advokátce, se sídlem Plzeň, Františkánská 7, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobkyně ve výši 2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
30. 8. 2002, č. j. OAM - 1640/AŘ - 2001. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad podaný stěžovatelkou a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ze dne 19. 7. 2001, č. j. OAM - 5743/VL - 11 - 17 - 2001, kterým byl návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný podle § 16 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). č. j. 6 Azs 127/2004 - 87
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti a zejména jejím doplnění uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když dle jejího názoru soud pochybil při posuzování právní otázky, zda je možné v jejím případě považovat Polsko za třetí bezpečnou zemi, a zpochybnila dostatečnost dokazování provedeného správním orgánem.
Stěžovatelka dovozuje, že při důsledném uplatnění principu první bezpečné země, kde má uprchlík možnost požádat o azyl, by některé státy byly značně znevýhodněny oproti státům jiným, které nemají hranice se zeměmi původu uprchlíků. Nepopírá, že Polsko lze obecně považovat za bezpečnou zemi, ale s ohledem na bezvízový styk, který tato země s Ukrajinou má, je třeba považovat její obavu ze zločineckých struktur, před nimiž utekla z vlasti, za opodstatněnou i v Polsku. Proto je v jejím případě první bezpečnou zemí až Česká republika.
Proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň žádá o odklad jeho vykonatelnosti, aby mohla uplatňovat svá procesní práva před soudem.
Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především odkazuje na obsah správního spisu a uvádí, že stěžovatelka přicestovala do České republiky z tzv. bezpečné třetí země (Polska), a on proto návrh zamítl pro jeho zjevnou nedůvodnost dle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Námitky stěžovatelky neakceptoval a naopak své závěry podložil odkazem na stávající českou i zahraniční judikaturu.
Ministerstvo vnitra navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 19. 6. 2001. Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 27. 6. 2001 vyplývá, že stěžovatelka svou vlast opustila kvůli výhružkám, které byly činěny jí i její dceři, protože vydělávaly peníze. Do ČR přijela běžnou autobusovou linkou ze L. přes Polsko, protože dcera o životě zde často vyprávěla. Jelikož věděla, že je zde dobře, o možnosti požádat o azyl v Polsku nepřemýšlela.
Ministerstvo vnitra shora citované rozhodnutí odůvodnilo především tak, že podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. se návrh zamítne jako zjevně nedůvodný, přichází-li účastník ze státu, který ČR považuje za třetí bezpečnou zemi, nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považovat. Protože ministerstvo podrobně vyložilo, že Polsko představuje třetí bezpečnou zemi a jelikož č. j. 6 Azs 127/2004 - 88
stěžovatelka před vstupem do ČR pobývala na území Polska (tzn. touto zemí pouze neprojížděla ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 325/1999 Sb. – v tehdy platném znění), dospělo ministerstvo k závěru, že mohla požádat o azyl již v této zemi. Ke stejnému skutkovému a právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Krajský soud v Plzni.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Toto ustanovení ve znění platném v době rozhodování žalovaného zároveň obsahovalo výjimku, podle níž stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.
V souzené věci stěžovatelka především namítá, že některé země jsou uplatňováním principu požadujícím, aby uprchlík žádal o azyl v první zemi, kde je to možné, značně znevýhodněny. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka není ve vztahu ke konkrétnímu stěžovatelčinu případu relevantní, protože se jedná o právně-politickou otázku, jejíž případné řešení nezávisí na postupu správního orgánu nebo soudu v jednotlivých případech. Tyto se naopak musejí řídit platným právním řádem, přičemž v souzené věci postupovaly zcela správně (viz níže).
Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán ani krajský soud dostatečným způsobem nezjistily skutkový stav věci a provedené dokazování nevyhovuje požadavkům řádně vedeného řízení, zejména s ohledem na skutečnost, že v důsledku bezvízového styku mezi Ukrajinou a Polskem není Polsko pro stěžovatelku bezpečnou zemí.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování žádosti o udělení azylu ministerstvem sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně č. 325/1999 Sb., které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Jestliže tedy v daném případě byla žádost o azyl stěžovatele zamítnuta z důvodu, že přichází z třetí bezpečné země (§ 16 odst. 1 písm. e/ cit. zákona), není možno žalovanému vytýkat, že se podrobně nezabýval případnou existencí důvodu pro udělení azylu podle § 12 tohoto zákona, neboť by to bylo nadbytečné. Řečeno jinými slovy: i když by žalovaný shledal, že stěžovatelka byla v zemi původu skutečně pronásledována z politických důvodů, nezakládalo by to její právo na udělení azylu, jestliže by přišla do ČR z bezpečné třetí země. Přitom Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný i krajský soud se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádali s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí, respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu a tvrzení stěžovatelky, že by byla ohrožena ze strany ukrajinských zločineckých struktur i v Polsku, se v tomto světle jeví irelevantním.
Ve vztahu k posouzení skutečnosti, zda stěžovatelka Polskem pouze neprojížděla ve smyslu (v době rozhodování správního orgánu platného) ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., poukazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu. Pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty č. j. 6 Azs 127/2004 - 89
a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod) má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu § 2 zákona č. 325/1999 Sb. Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit (uveřejněno pod č. 18/2003 Sb. NSS).
S ohledem na shora vyřčené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, jeví, zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se srovnatelnou zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný přehled viz např. R. Göbel - Zimmermann, Asy lund Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999, s. 90 a násl.).
V daném případě bylo zjištěno (a stěžovatelka tato zjištění nezpochybňuje), že stěžovatelka do České republiky přicestovala autobusem jedoucím ze L. přes Polsko. Cestou autobus zastavil na jednu hygienickou přestávku a při hraničních kontrolách na obou polských hranicích. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka měla reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu § 16 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 2 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., a že proto žalovaný správní orgán ani krajský soud nikterak nepochybily v právní kvalifikaci, když shledaly žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni náleží v souladu s ustanovením § 11 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za převzetí a přípravu zastoupení a sepsání kasační stížnosti ve výši 2000 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 150 Kč, tj. 2 x 75 Kč za jeden úkon podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle § 37 písm. a) a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 408,50 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává odměna v celkové výši 2558,50 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. č. j. 6 Azs 127/2004 - 90
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu