Supreme Court dismissed asylum appeal claiming racial persecution was ignored despite economic grounds stated.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the applicant's cassation appeal against a rejection of his asylum claim. The applicant argued that the administrative body ignored his fear of racial persecution as a Roma while he had only stated economic reasons. The court held that the lower court correctly found the administrative decision sufficiently reasoned and that new grounds could not be introduced after the decision was made.
Legislator headnote
AI generated§ 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; The court may not consider new facts or grounds raised after the administrative decision unless they were available at the time of the decision.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 5 Azs 292/2004 - 82
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci žalobce: J. M., zast. advokátem JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, se sídlem AK Havlíčkova 99, Chrudim, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 29. 6. 2004, č. j. 53 Az 5/2003 - 48, správně 53 Az 5/2004 – 48, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 53 Az 5/2004 – 61, takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Jiřímu Klavíkovi s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 2150 Kč, která mu bude uhrazena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 10. 2003, č. j. OAM-4894/VL-11-17-BZ-2003 byl jako zjevně nedůvodný dle § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zamítnut návrh stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu.
Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Hradci Králové, pob. Pardubice, výše uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje důvody podle ust.§ 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatel namítá, že byl zcela opomenut č. j. 5 Azs 292/2004 - 83
účel zákona, podle kterého se azylu cizinci udělí, bude-li zjištěna skutečnost dle § 12 písm. a) nebo b) zákona o azylu. V případě stěžovatele byl dán důvod dle písm. b) cit. ustanovení, neboť stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu své rasy – romského původu. Právě z tohoto důvodu patří do sociální skupiny, která nemá možnost na východním Slovensku bydlení, zaměstnání apod. Stěžovatel sice v žádosti o udělení azylu uvedl důvod ekonomický – problémy s bydlením, ve skutečnosti však důvodem podání žádosti byl jeho romský původ. K tvrzení správního orgánu, že Slovenská republika je bezpečnou zemí původu, stěžovatel uvádí, že pokud by tak tomu mělo být, nemohly by v takové míře vzniknout sociální bouře, jaké byly nedávno na Slovensku. Z uvedených důvodů neměla být žádost jako zjevně nedůvodná zamítnuta, navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požaduje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy; v dalším odkázal na správní spis. Stěžovatelem uváděné důvody považuje pouze za účelové, když poukazuje na situaci na Slovensku z roku 2004, ač sám o azyl žádal v roce 2003. Stěžovatel se mohl přestěhovat do jiné části Slovenska, cítilli se na východním Slovensku ohrožen. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením § 56 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. přednostně.
V souladu s ust. § 109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. § 103 odst. 1 písm. c) cit. zák./ nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. § 103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí v mezích uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další č. j. 5 Azs 292/2004 - 84
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném postupu správního orgánu i soudu v otázce možnosti udělení azylu dle § 12 zákona.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 29. 9. 2003 žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že má slovenskou státní příslušnost, nebyl členem žádné politické strany a ve vlasti byl jedenkrát trestán. Slovensko opustil, protože neměl kde žít. V průběhu pohovoru dne
6. 10. 2003 upřesnil, že se hlásí k romské menšině, má ukončené pouze základní vzdělání, byl veden v evidenci úřadu práce, žádné zaměstnání se mu však nepodařilo získat. Společně s družkou pobýval u její babičky, ta je však vystěhovala. Uvedl, že tento fakt, tj. ekonomické důvody a problémy s bydlením byly jediným důvodem odchodu z vlasti. Potvrdil také, že potíže s bydlením nemá jen on sám, neboť obdobnými potížemi trpí nejen Romové, ale i ostatní „neromští“ obyvatelé. Za bezprostřední příčinu odchodu ze Slovenska uvedl fakt, že se dozvěděl o možnosti požádat o udělení azylu v České republice.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné země původu obsahuje ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona o azylu. Jak vyplynulo z informací o hodnocení Slovenska jako bezpečné třetí země, legislativní úprava problematiky azylu v této zemi odpovídá mezinárodním principům ochrany uprchlíků zakotveným v Ženevské úmluvě a Newyorském protokolu, a tyto principy jsou také v praxi dodržovány. Na základě uvedených informací nelze považovat Slovensko za zemi, která by nesplňovala znaky bezpečné země původu. Stěžovatel ani žádné konkrétní důvody, které by vedly k jinému závěru neuvedl.
Azylové zákonodárství České republiky v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích vnímá právo na azyl jako právo č. j. 5 Azs 292/2004 - 85
na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit, požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Slovensko je na základě získaných informací o azylové proceduře v této zemi, jakož i podle zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Slovensku za rok 2002 demokratickým státem, v němž jsou dodržována a respektována základní lidská práva a svobody. Občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí Slovenskou republiku z důvodů uvedených v § 12 a násl. azylového zákona; žalovaný ani soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že Slovensko splňuje znaky bezpečné země původu ve smyslu zákona o azylu. Z tohoto pohledu argumentace stěžovatele nemá oporu v zákoně ani realitě. Zásadu solidarity stran neuspokojivé bytové a ekonomické situace na východním Slovensku, a to nejen mezi romskými občany, nelze pojímat tak, jak to činí stěžovatel a dovozovat z tohoto stavu indicie zpochybňující statut bezpečné země.
Žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybil, když shledal žádost stěžovatele o udělení azylu zjevně nedůvodnou, přičemž správně aplikoval ust. § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle § 12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplyne nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v § 16 odst. 1 písm. e) zákona, totiž, že stěžovatel přichází ze země, kterou Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, správní orgán zamítne žádost jako zjevně nedůvodnou, přičemž v daném případě správní orgán rozhoduje konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona, přitom nezkoumá ani existenci překážky vycestování.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je vada řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování vycházel, rozhodnutí žalovaného shledal soud řádně odůvodněným.
Námitky uplatněné ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku, které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. č. j. 5 Azs 292/2004 - 86
Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, Nejvyšší správní soud nepřihlíží (ust. § 109 odst. 4 s. ř. s.).
Uvedl-li proto stěžovatel v řízení o azylu důvod ekonomický a potíže s bydlením, nelze v řízení o kasační stížnosti posuzovat důvody jiné, nyní stěžovatelem uváděné, a to jeho romský původ
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soud stěžovateli ustanovil pro toto řízení advokáta; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta v souladu s ust. § 9 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí věci a podání kasační stížnosti) a paušální náhradu výdajů 2 x 75, Kč, celkem tedy 2150 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu