Legislator Case Law & Legislation
5 Azs 242/2004 ECLI:CZ:NSS:2005:5.Azs.242.2004.82 AI generated

Supreme Court dismissed asylum appeal, ruling administrative rejection as clearly unfounded per asylum law.

Case Number 5 Azs 242/2004
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Administrative Court dismissed the appellant's cassation complaint against a lower court's rejection of an asylum application. The appellant argued the regional court failed to examine all facts and ignored specific procedural rules, but the court found no procedural violations. The decision upheld the administrative agency's ruling that the asylum request was clearly unfounded under the relevant asylum statute.

Legislator headnote

AI generated

§ 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu; § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.: The Supreme Administrative Court dismissed a cassation complaint where the lower court correctly rejected an asylum application as clearly unfounded without violating procedural rules.

Keywords

AI generated
asylum application rejection clearly unfounded request cassation complaint dismissal procedural compliance administrative law review

Cited Legislation

AI generated
§ 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
OAM-1947/VL-10-06-2002, byla jako zjevně neodůvodněná dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
§ 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu
283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu a bylo rozhodnuto, že se mu neuděluje azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu.
§ 28 zákona o azylu
Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle § 28 zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
§ 91 zákona o azylu
Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle § 28 zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
§ 105 odst. 1 s. ř. s.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce - nyní stěžovatel (§ 105 odst. 1 s. ř. s.) v zákonné lhůtě dle § 106 odst.
§ 106 odst. 2 s. ř. s.
s.) v zákonné lhůtě dle § 106 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost.
§ 109 odst. 4 s. ř. s.
Ke skutečnostem uplatněných poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
§ 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Námitky stěžovatele uplatněné dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. jsou nedůvodné.
§ 110 odst. 1 s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
§ 60 odst. 1 s. ř. s.
nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.
Soud stěžovateli pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.).

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 5 Azs 242/2004 - 82

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci žalobce: V. R., zast. advokátem Mgr. Ondřejem Mičaníkem, se sídlem AK Hollarova 1124/14, Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

27. 1. 2004, č. j. 24 Az 457/2003 – 37, takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Soudem ustanovenému advokátovi Mgr. Ondřeji Mičaníkovi s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která mu bude uhrazena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 4. 2002, č. j. OAM-1947/VL-10-06-2002, byla jako zjevně neodůvodněná dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu a bylo rozhodnuto, že se mu neuděluje azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu. Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle § 28 zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. č. j. 5 Azs 242/2004 - 83

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu; výše označeným rozsudkem krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce - nyní stěžovatel (§ 105 odst. 1 s. ř. s.) v zákonné lhůtě dle § 106 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost.

V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí správního spisu a které vyšly najevo v rámci řízení před soudem, zejména s tím, že správní orgán při svém rozhodování vůbec nebral v úvahu ust. § 32 odst. 2. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení , nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Skutečnost, že krajský soud se dostatečně věcí nezabýval svědčí i to, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí chybnou spisovou značku napadeného rozhodnutí správního orgánu. Z rozhodnutí správního orgánu není rovněž zřejmé které skutečnosti byly podkladem pro závěr, který správní orgán učinil v otázce udělení azylu. Správní orgán sice cituje materiály týkající se porušování lidských práv, týrání, mučení a bití vězňů na Ukrajině, ale při faktickém rozhodování tyto skutečnosti nebral v úvahu. Správní orgán i soud se omezily pouze na konstatování, že stěžovateli v zemi původu žádné pronásledování nehrozí. Soud se dále nevypořádal s důvody, které stěžovatel uváděl ve vztahu k § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, když nezkoumal, zda Ukrajina je státem, který splňuje podmínky bezpečné země původu. Nový důvod pro udělení azylu dle § 14 zákona o azylu je okolnost, že v současné době žije stěžovatel s družkou, občankou České republiky s níž hodlá uzavřít manželství. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační stížnosti. Námitky stěžovatele uplatněné dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. jsou nedůvodné. Správní orgán ani soud nezkoumaly zda Ukrajina je bezpečnou zemí ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona o azylu, když postupovaly dle § 16 odst.1 písm. g) cit. zákona. Námitka stran ust. § 32 odst. 2 správního řádu je uplatněna jako novum a neslučuje se s obsahem vlastního podání stěžovatele a jeho výpovědí do protokolu. Výroky dle § 13, resp. § 14 zákona o azylu považuje žalovaný za nadbytečné, je-li návrh zamítnut jako zjevně nedůvodný. Vzhledem k okolnostem případu žalovaný navrhuje, aby soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení, t. j. neprodleně po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením § 56 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. přednostně.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Dle ustanovení § 109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem uplatněných poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát č. j. 5 Azs 242/2004 - 84

pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.

Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu dne 5. 4. 2002. Jako důvod, pro který žádá o udělení azylu v ČR, uvedl, že podnikal, zabýval se nákupem a prodejem náhradních dílů na automobily. Společníci s nimiž podnikal bez jeho vědomí nakoupili náhradní díly, které prodali a se získanými penězi utekli do Spolkové republiky Německo. Dodavatelé po něm požadovali uhrazení dluhu, když jim sdělil, že nemá peníze, začali mu vyhrožovat. V listopadu 2001 napadli jeho manželku, on sám byl třikrát věřiteli odvezen do lesa a svázán. Se žádostí o pomoc se na policii neobracel, neboť měl strach. Manželka odjela k příbuzným a on se rozhodl odcestovat do České republiky. Pohovor dne 17. 4. 2002 byl veden v ruském jazyce, stěžovatel znovu uvedl důvody spočívající ve strachu o svůj život před vymahači, dále uvedl, že o azyl žádá také proto, že si přeje zlegalizovat pobyt v České republice.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 4. 2002, č. j. OAM-1947/VL-10-06-2002, zamítl žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a azyl dle § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu neudělil. Současně konstatoval, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost stěžovatele zamítl jako zjevně neodůvodněnou dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.

Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.

Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu. č. j. 5 Azs 242/2004 - 85

Dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 tohoto zákona.

Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Dle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Dle § 13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.

Dle § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení § 12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení § 32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako na rozhodnutí vycházející z nedostatečného zjištění všech okolností. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházeli má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody, které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.

Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl č. j. 5 Azs 242/2004 - 86

získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1.stupně i vyhodnotil.

Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle § 12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v § 16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle § 12, resp. § 13 a § 14 zákona o azylu.

Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.) zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů – meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu a po přezkoumání dle výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Námitka stěžovatele směřující k nesprávnému označení rozhodnutí žalovaného v odůvodnění rozsudku soudu je sice oprávněná, nicméně tato zjevná chyba v psaní nemůže mít za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ani z ní nelze dovozovat skutečnost, že krajský soud náležitě rozhodnutí žalovaného nepřezkoumal, když z odůvodnění je nepochybné, že soud se žalobou napadeným rozhodnutím v mezích žalobních bodů uplatněných stěžovatelem zabýval.

Protože pro rozhodování o udělení azylu podle § 13, resp. 14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 a tento důvod při postupu dle § 16 není zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle § 13, resp. § 14. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, přičemž nad rámec zkoumal důvody pro udělení azylu podle § 13 odst. 1 zákona, které stěžovatel nenaplnil, postupoval v souladu se zákonem.

Nejvyšší správní soud se ze stejného důvodu a dále s odkazem na ust. § 109 odst. 4 s. ř. s. se nezabýval v kasační stížnosti nově uvedenými skutečnostmi stran udělení humanitárního azylu.

Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle § 16 zákona o azylu jako zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatele ohledně posouzení neexistence překážky vycestování.

Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal nedůvodnými.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). č. j. 5 Azs 242/2004 - 87

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu

nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení

nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Soud stěžovateli pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1 000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§ 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j so u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3,§ 120 s. ř. s.).

V Brně dne 24. 2. 2005

JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu