Legislator Case Law & Legislation
4 Azs 529/2004 ECLI:CZ:NSS:2005:4.Azs.529.2004.68 AI generated

Supreme Administrative Court dismissed asylum appeal where applicant filed after deportation order and failed to prove protection needs.

Case Number 4 Azs 529/2004
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Administrative Court dismissed the applicant's cassation appeal against a regional court ruling that rejected his asylum request. The applicant argued procedural violations and that the origin country could not protect him, but the court found he applied for asylum only after a deportation order was issued while still residing in the Czech Republic. The court held that the administrative bodies correctly classified the application as manifestly unfounded under the Asylum Act because the applicant had the opportunity to seek protection earlier.

Legislator headnote

AI generated

§ 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu; § 103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního: An asylum application filed after a deportation order is manifestly unfounded if the applicant remained in the country and could have contacted authorities earlier.

Keywords

AI generated
asylum application manifestly unfounded deportation order procedural defect cassation appeal administrative review protection needs

Cited Legislation

AI generated
§ 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
§ 3 odst. 3 správního řádu
§ 32 odst. 1 správního řádu
§ 46 správního řádu
§ 47 odst. 3 správního řádu
K tomuto rovněž doplnil, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování, a namítl, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci § 47 odst. 3 správního řádu a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba je zopakovat.
§ 12 zákona o azylu
§ 91 zákona o azylu
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a § 12, § 91 zákona o azylu.
§ 103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního
§ 110 odst. 1 soudního řádu správního
§ 60 odst. 1 soudního řádu správního
§ 120 soudního řádu správního

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 4 Azs 529/2004 - 68

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: V. F., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

21. 10. 2004, č. j. 60 Az 114/2004 – 30, takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 26. 7. 2004, č. j. OAM-445/LE-B04-B04-2004. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel v obecné rovině namítal porušení § 3 odst. 3, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a § 12, § 91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům zejména uvedl, že se žalovaný vyhnul hodnocení země původu stěžovatele. Doplnil, že země původu stěžovatele není schopna stěžovateli zajistit ochranu. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatel požádal o azyl až po udělení správního vyhoštění, přičemž na území České republiky před správním vyhoštěním pobýval a měl tak možnost vejít v kontakt s českými úřady, u kterých by mohl požádat o azyl. Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Krajský soud v Plzni neshledal naplnění žádného žalobního bodu a žalobu proto napadeným rozsudkem nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K písm. a) citovaného zákonného ustanovení stěžovatel uvedl, že krajský soud (a žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice, zda lze na souzený případ vztáhnout ustanovení § 16 písm. g) zákona o azylu (správně písm. k) – pozn. Nejvyššího správního soudu), tedy že žádost o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně. Konkrétně uvedl, že se v zemi původu dostal do finančních potíží a byl pronásledován vymahači; státní orgány mu neposkytly ochranu. Domnívá se, že splňuje podmínky vymezené v § 12 b) zákona o azylu, neboť patří do „sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur“, je pronásledován a domovský stát tuto situaci toleruje. Odkázal rovněž na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka. Stejně tak žalovanému vytýkal způsob, jakým se vypořádal s tvrzením o překážce vycestování. K ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel uvedl, že žalovaný provedl nedostatečným způsobem dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno spravedlivě rozhodnout. V této souvislosti doplnil, že žalovaný nerespektoval situaci stěžovatele, který má omezené možnosti pro obstarání důkazů o perzekuci v domovské zemi a krajský soud se tímto nijak nezabýval. K označenému písm. d) stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. K tomuto rovněž doplnil, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování, a namítl, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci § 47 odst. 3 správního řádu a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba je zopakovat. Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil souhlas se závěry soudu a odkázal na správní spis. K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody. Upozornil rovněž na skutečnost, že žádost byla zamítnuta podle jiného písm. § 16 zákona o azylu než uvádí stěžovatel v kasační stížnosti. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

Podle citovaných písm. § 103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Ustanovení § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.

Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne

14. 7. 2004 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého vyplynulo, že důvodem žádosti o azyl je pronásledování ze strany vymahačů, kteří po něm požadují zaplacení škody za údajné nabourání vozidla; bez peněz se nemůže vrátit, hrozí mu napadení. Stejně tak z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky ze dne 21. 7. 2004 vyplynulo, že stěžovatel o azyl žádá z důvodů pronásledování ze strany vymahačů. Se žádostí o pomoc se přitom účinně na domovské orgány neobrátil; žádné problémy přitom s domovskými orgány neměl. Ze spisu dále vyplynulo, že stěžovatel o azyl nepožádal bezprostředně po příjezdu na území České republiky, o azyl požádal až po udělení správního vyhoštění.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení. Stěžovatel pobýval na území České republiky, měl možnost vejít v kontakt s českými úřady a podat žádost o udělení azylu. O azyl však požádal až po udělení správního vyhoštění. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel vycestoval na řádný cestovní pas dne 17. 5. 2004, na území ČR vstoupil legálně přes přechod Chotěbuz z Polska (sám uvádí příjezd do České republiky dokonce o měsíc dříve), měl cestovní vízum s povolením pobytu 7 dnů od 7. 5. 2004 do 30. 5. 2004. Pohyboval se nejprve v P., poté odcestoval do B., kde byl jako cizinec bez dokladů zadržen policejní hlídkou a bylo mu dne 30. 6. 2004 uděleno správní vyhoštění. Byl zadržen a odvezen do B., teprve zde požádal účelově o azyl.

Za této situace považuje Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele o pronásledování v domovské zemi, o příčinách odcestování z domovské země, jakož i překážce vycestování, za účelová a nepřisvědčil jim. Uvedené pronásledování a navazující ohrožení zdraví či života jsou podle Nejvyššího správního soudu natolik závažná, že by před nimi stěžovatel v případě jejich opravdové hrozby vyhledal ochranu okamžitě po příjezdu na území České republiky a neuvedl je teprve až po udělení správního vyhoštění. Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že uváděné námitky jsou navíc plně konzumovány skutečností, že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud pro podporu svých tvrzení odkazuje i na dosavadní judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004, ve kterém bylo uvedeno, že byla-li žádost o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 325/1999 Sb., nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu. Obdobně Nejvyšší správní soud poznamenává, že za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu, již nepřísluší posuzovat překážky vycestování dle § 91 zákona o azylu, neboť aplikace těchto ustanovení se váže na ustanovení § 12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.

I přesto však Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného přezkoumal všechny námitky vztahující se ke skutkovému posouzení věci a porovnal je s uvedenými důvody vymezenými v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., avšak neshledal naplnění ani jednoho z nich.

Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal nesprávné právní posouzení, ať již ze strany krajského soudu či žalovaného správního orgánu. Žalovaný správní orgán a krajský soud postupovaly správně, pokud na základě výše popsaného skutkového stavu žádost o udělení azylu posoudily jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Přitom neporušily žádného ustanovení zákona. V námitkách vážících se k nesprávnému právnímu posouzení - stěžovatel zejména namítal, že krajský soud (a žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice, zda lze na souzený případ vztáhnout ustanovení § 16 zákona o azylu, tedy že žádost o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně - tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit. Konečně k námitkám vážícím se ke stížnostnímu důvodu vymezeného pod písm. d) - stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou; správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování resp. rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci § 47 odst. 3 správního řádu a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba je zopakovat - zaujal Nejvyšší správní soud závěr, že rozhodnutí je zcela v souladu s dikcí ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu (V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.), není zatíženo neodstranitelnou vadou, a není je třeba proto zopakovat; krajský soud tak postupoval i v této otázce správně. K další námitce stěžovatele - správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování - odkazuje Nejvyšší správní soud na výklad podaný výše a shrnuje, že ani v těchto námitkách nemohl stěžovateli přisvědčit.

Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci neshledal na základě tvrzených skutečností naplnění žádného z namítaných stížnostních důvodů.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl v řízení úspěch a žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2005

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu