Supreme Administrative Court dismissed asylum appeal, ruling economic hardship in Vietnam does not constitute persecution under asylum law.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the applicant's cassation complaint against the Interior Ministry's refusal of asylum. The court found that the applicant's claims of police problems and economic hardship in Vietnam failed to meet the legal definition of persecution. Consequently, the court upheld the lower courts' decision that the applicant did not demonstrate a well-founded fear of persecution.
Legislator headnote
AI generated§ 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu; Economic hardship and general poverty in a country of origin do not constitute persecution or warrant asylum protection under international law.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 3 Azs 142/2005 - 49
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
C. H. T., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2004, čj. OAM-1128/VL-10-P17-2003, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 59 Az 25/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2004, čj. 59 Az 25/2004 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i zn á vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále též „stěžovatel“) udělen azyl v České republice podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně bylo vysloveno, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v průběhu řízení o udělení azylu bylo zjištěno, že žalobce přicestoval do České republiky hledat svou družku a dítě. V případě návratu do země původu se obává problémů s policií, neboť v roce 1991 přestal svévolně docházet do zaměstnání, protože mu nebyla po dobu tří měsíců vyplácena mzda. Dalším důvodem pro udělení azylu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu na území České republiky. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by mohl být v zemi původu pronásledován z důvodů podle § 12 zákona o azylu, neboť ekonomické problémy nejsou důvodem pro udělení azylu na území České republiky. Nepříznivá hospodářská situace ve Vietnamu postihuje podle žalovaného bez rozdílu značnou část obyvatelstva a nemůže být proto považována za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne
31. 12. 2004, čj. 59 Az 25/2004 - 26, byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění se soud neztotožnil s obecně formulovanou námitkou žalobce, že žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav věci, neboť žalovaný vycházel ze žádosti o udělení azylu a zejména z protokolu vedeného se žalobcem, všechny podklady byly vedeny ve správním spise a žalobce s nimi byl před vydáním rozhodnutí seznámen. Soud se dále vyjádřil k nenárokovosti institutu humanitárního azylu, jenž závisí na volné úvaze správního orgánu a soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů; takové námitky však žalobce proti rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu neuplatnil. Soud uvedl, že rovněž rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud závěrem podotkl, že institutu azylu nelze zneužívat k legalizaci pobytu cizince na území České republiky. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že kasační stížnost podává z důvodu vad správního řízení, tedy z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel uvádí, že žalovaný porušil ustanovení § 3 odst. 3, § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 spr. ř. Stěžovatel se dále cítí být zkrácen na svých právech v důsledku porušení § 12 a § 14 zákona o azylu. Stěžovatel uvedl, že během řízení před správním orgánem uvedl, že mu je v zemi původu odpíráno jedno ze základních lidských práv, a sice právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť stěžovatel za odvedenou práci nedostával mzdu. Stěžovatel uvedl, že do České republiky přicestoval také hledat svou družku, s níž žil od roku 1982 a s níž má dítě. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že z důvodu své osobní situace v zemi původu splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Proto je stěžovatel přesvědčen o splnění důvodů pro udělení azylu podle § 12 i podle § 14 zákona o azylu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2004, čj. 59 Az 25/2004 - 26, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy. Žalovaný odkázal na správní spis, zejména na výpovědi žalobce v průběhu správního řízení. K námitkám stěžovatele ohledně neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 2 Azs 65/2003 a sp. zn. 3 Azs 12/2003. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody odpovídající § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tento důvod kasační stížnosti stěžovatel sice výslovně v kasační stížnosti neuvedl, avšak z obsahu jeho podání vyplývá, že kasační stížností je namítána rovněž nezákonnost rozhodnutí krajského soudu, který shledal zákonným rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu žalobci. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci neshledal. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že splnil podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu i pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. V této námitce Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (např. rozhodnutí ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003) i v souladu s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02) však konstatuje, že udělení azylu z humanitárních důvodů je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je skutečně věcí diskrečního oprávnění správního orgánu; soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Protože žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že žalovaný i krajský soud se přesvědčivě vypořádaly se závěrem, že důvody tvrzené žalobcem nenaplňovaly znaky pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu; v podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na obě zmiňovaná rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil. Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. V souzené věci je však zřejmé, že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise. V této námitce Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského soudu sděluje, že skutkový závěr žalovaného byl učiněn zcela v souladu s podklady a tyto skutečnosti vyplývají z tvrzení žalobce v průběhu správního řízení o udělení azylu. Žalovaný správní orgán měl pro rozhodnutí dostatek podkladů, se kterými měl žalobce možnost se seznámit a vyjádřit se k nim a rozhodnutí žalovaného vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a jako takové bylo žalovaným správním orgánem řádně odůvodněno, když bylo uvedeno, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval, tedy v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 spr. ř. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu