Legislator Case Law & Legislation
2 Azs 67/2005 ECLI:CZ:NSS:2005:2.Azs.67.2005.41 AI generated

Supreme Court dismissed asylum appeal; applicant failed to prove persecution or meet legal criteria for humanitarian protection.

Case Number 2 Azs 67/2005
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Administrative Court dismissed the applicant's cassation appeal against the Interior Ministry's rejection of her asylum request. The court found that the applicant's late application was solely to avoid deportation, satisfying the statutory grounds for rejection under the Asylum Act. Consequently, the court held that the administrative body was not obligated to examine humanitarian grounds since the primary legal criteria for rejection were met.

Legislator headnote

AI generated

§ 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu; § 14 zákona o azylu; If statutory grounds for rejection are met, the authority is not required to examine humanitarian grounds, and courts review only procedural compliance and legal limits.

Keywords

AI generated
asylum rejection humanitarian protection late application avoid deportation administrative discretion cassation appeal procedural review

Cited Legislation

AI generated
§ 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
§ 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
§ 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
§ 110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
§ 60 odst. 1 a § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 2 Azs 67/2005 - 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:

G. G., zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2004, č. j. 60 Az 87/2004 - 17,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2004, č. j. OAM-1436/VL-10-12-2004. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.

Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně pak popisuje problémy, které měla s věřitelem a kvůli kterým odešla z Ukrajiny. Domnívá se, že tyto její problémy naplňují význam pojmu pronásledování ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu, neboť se jí podle jejího přesvědčení nedostane účinné ochrany č. j. 2 Azs 67/2005 - 42

ze strany ukrajinských orgánů. Krajský soud pak pochybil, když se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda v daném případě nebyly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle § 14 zákona o azylu. S ohledem na problémy, které jí věřitelé způsobují, a rovněž na skutečnost, že na území České republiky vede spořádaný život, se stěžovatelka domnívá, že by mohla naplňovat důvody pro udělení humanitárního azylu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádala také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje svoje rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu za vydaná v souladu s právními předpisy a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 29. 3. 2004 požádala stěžovatelka o udělení azylu. Ve své žádosti uvedla, že na Ukrajině měla finanční problémy, neboť si v roce 2003 vypůjčila 3000 USD a nedokázala je splatit. Kvůli potížím s věřitelem, který jí začal vyhrožovat, odjela v září 2003 do České republiky. Od té doby zde žije. Vzhledem k tomu, že jí bylo uděleno správní vyhoštění, požádala o azyl. Při pohovoru k důvodům svojí žádosti potvrdila, že jediným důvodem jejího odchodu do České republiky byla snaha o vydělání peněz a že o azyl požádala pouze proto, aby se vyhnula výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť stěžovatelka podala žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohla požádat o udělení azylu dříve. Proti tomu podala stěžovatelka žalobu, kde namítala porušení tam vyjmenovaných ustanovení správního řádu, dále § 12 a § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, rovněž zpochybnila absenci výroku o neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu a vyslovila domněnku, že na udělení humanitárního azylu má nárok.

Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).

Stěžovatelka výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. – nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Domnívá se totiž, že nebyly naplněny podmínky pro zamítnutí její žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a naopak jí měl č. j. 2 Azs 67/2005 - 43

být udělen humanitární azyl. Dále také namítá, že soud pochybil, když se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Uplatňuje tak rovněž důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – vadu řízení před soudem.

Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud pochybil, když se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Nejvyšší správní soud s touto námitkou nemůže souhlasit, neboť jak vyplynulo z napadeného rozsudku, krajský soud, který je v řízení o žalobě zásadně vázán uplatněnými žalobními body (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), se stěžovatelčinou námitkou dostatečným způsobem zabýval. Uvedl totiž, že žalovaný nepochybil, když nerozhodoval o udělení azylu z humanitárního důvodu, neboť o neudělení azylu podle § 13 a 14 zákona o azylu se rozhoduje pouze tehdy, pokud je zjištěno, že v určitém případě nejsou důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. V daném případě by takové rozhodování bylo nadbytečné, neboť žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Uvedené odůvodnění je zcela dostačující a také správné.

Posuzování žádosti o udělení azylu ministerstvem se totiž sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Pokud v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne žádost, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu.

Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v § 13 a § 14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 citovaného zákona. Tento důvod však žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat, neboť postupoval podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, podle kterého se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Zjistil totiž, že stěžovatelka, která je v České republice již od září 2003, podala žádost o udělení azylu až na konci března 2004, a to pouze z toho důvodu, aby se vyhnula hrozícímu vyhoštění. Obě podmínky obsažené v § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu tak byly naplněny a žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když žádost stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu, a nebyl tak povinen se zabývat důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle § 14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud sdílí závěry ve věci přijaté žalovaným i krajským soudem a v řízení neshledal nezákonnost ani vady řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

Nad rámec uvedeného je třeba poukázat na to, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního důvodu podle § 14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem či zda se nedopustil libovůle. č. j. 2 Azs 67/2005 - 44

Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu, Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2005

JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu