Legislator Case Law & Legislation
2 Azs 65/2005 ECLI:CZ:NSS:2005:2.Azs.65.2005.59 AI generated

Supreme Court dismissed asylum appeal claiming right to legal aid based on Charter rights.

Case Number 2 Azs 65/2005
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Administrative Court dismissed the appellants' cassation complaint regarding their refusal of legal representation in an asylum case. The appellants argued that Article 37 of the Charter of Fundamental Rights and freedoms guaranteed them a lawyer, while the Ministry of Interior and the lower court contended that legal aid requires proof of financial inability. The court ruled that the right to legal aid is not absolute and must be exercised under statutory conditions, rejecting the claim that the lower court's request for financial information violated their rights.

Legislator headnote

AI generated

§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; § 35 odst. 7 s. ř. s.; čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; The right to legal aid is not absolute and can only be realized under conditions set by law, meaning a court's refusal to appoint a representative due to unproven financial eligibility does not constitute a procedural defect.

Keywords

AI generated
asylum procedure legal aid conditions Charter of Fundamental Rights procedural defect financial eligibility cassation complaint administrative court

Cited Legislation

AI generated
§ 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.
§ 35 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
k hrazení nákladů pobytu v ČR a z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak dovodit právo stěžovatelek, aby jim byl v dané situaci zástupce ustanoven.
čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Takto stanovené pravidlo lze přitom plně aplikovat i na případ nyní posuzovaný a nic na tom nemění ani argumentace prvé stěžovatelky právem na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
§ 110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
§ 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
§ 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
OAM-1094/VL-07-P11-2001, kterým jim nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

OUTCOME: zamítnuto MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku č. j. 2 Azs 65/2005 - 59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyň: a) O. K., a

b) nezl. O. K., zastoupena žalobkyní a), proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2004, č. j. 8 Az 34/2003 - 38, takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Ministerstvu vnitra s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut jejich návrh na ustanovení zástupce pro řízení o jejich kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, č. j. 8 Az 34/2003 - 17, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 20. 9. 2002, č. j. OAM-1094/VL-07-P11-2001, kterým jim nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. č. j. 2 Azs 65/2005 - 60

Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítají vady řízení.

Stěžovatelky odkazují na článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž má každý od počátku řízení právo na právní pomoc v řízení před soudy. Proto žádají, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a ustanovil jim právního zástupce.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu především zjistil, že stěžovatelky podaly kasační stížnost proti výše označenému rozsudku městského soudu ze dne 13. 11. 2003. V této kasační stížnosti mimo jiné požádaly o ustanovení právního zástupce pro řízení o této kasační stížnosti. V reakci na to jim městský soud poslal formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Prvá stěžovatelka tento formulář vyplnila a zaslala městskému soudu. Vzhledem k tomu, že z tohoto vyplněného formuláře vyplývalo, že stěžovatelka nemá žádné relevantní příjmy, dotázal se městský soud prvé stěžovatelky přípisem ze dne 17. 2. 2004, jak jsou vysoké její náklady spojené s pobytem v ČR a z čeho tyto náklady hradí. Na tento přípis odpověděla prvá stěžovatelka podáním doručeným na městský soud dne 27. 2. 2004, v němž uvedla, že otázky městského soudu považuje za neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života, jehož ochrana je garantována článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a přiložila znovu vyplněný formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“.

V reakci na toto jednání prvé stěžovatelky vydal předseda senátu městského soudu usnesení ze dne 1. 4. 2004 napadené nyní posuzovanou kasační stížností. V něm uvedl, že prvá stěžovatelka je hlášena k pobytu mimo pobytové středisko a musí tedy mít nepochybně příjmy či majetek, z něhož hradí náklady spojené s pobytem v ČR. Vzhledem k tomu, že prvá stěžovatelka žádné příjmy neuvedla, považoval městský soud uváděné údaje za nevěrohodné a konstatoval, že neprokázala skutečnosti odůvodňující osvobození od soudních poplatků, a proto žádost stěžovatelek o ustanovení právního zástupce zamítl.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda není na závadu řízení o této kasační stížnosti skutečnost, že ani v řízení o ní nejsou stěžovatelky zastoupeny advokátem, jakkoliv se tato podmínka vztahuje podle § 105 odst. 2 s. ř. s. obecně na všechna řízení o kasačních stížnostech. Zdejší soud vyšel ze své dosavadní judikatury a konstatoval, že toto obecné pravidlo se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Vyplývá to zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 27/2004 (publ. pod č. 486/2005 Sb NSS): „V řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobců není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení (§ 105 odst. 2 s. ř s.).“

Pohledem své judikatury posoudil zdejší soud i rozhodující otázku v dané věci, tedy zda mohl městský soud ve shora popsané situaci zamítnout žádost stěžovatelek o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti proti výše uvedenému rozsudku, či zda lze opravdu z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dovodit právo prvé stěžovatelky neodpovídat na dotaz městského soudu na zdroj jejích příjmů sloužících č. j. 2 Azs 65/2005 - 61

k hrazení nákladů pobytu v ČR a z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak dovodit právo stěžovatelek, aby jim byl v dané situaci zástupce ustanoven.

K limitům ústavního práva na zákonného zástupce se Nejvyšší správní soud ve vztahu k obdobné situaci vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 7 Ads 24/2003 (nepublikováno), kde uvedl: „Právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod není právem absolutním. Toto právo lze realizovat jen za zákonem stanovených podmínek; nelze tedy považovat za nezákonný postup soudu, který zamítne žádost účastníka o ustanovení zástupce z důvodu, že účastník řízení neprokázal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků stanovené v ustanovení § 35 odst. 7 s. ř. s.“

Takto stanovené pravidlo lze přitom plně aplikovat i na případ nyní posuzovaný a nic na tom nemění ani argumentace prvé stěžovatelky právem na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto ustanovení opravdu vyplývá, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. V tom, že soud zjišťuje okolnosti, které se potencionálně týkají soukromého a rodinného života účastníků soudních řízení, ovšem nelze spatřovat porušení tohoto práva jednak proto, že soud je vázán mlčenlivostí o skutečnostech, které takto zjistí, zejména však proto, že pokud by se o nepovolený zásah do tohoto práva jednalo, bylo by soudům obecně znemožněno kvalifikovaně a se znalostí věci rozhodovat v celé řadě soudních řízení, zejména v oblasti rodinného práva.

Lze tak uzavřít, že výklad čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z nějž ve svém přípisu k městskému soudu vycházela prvá stěžovatelka, je nesprávný a nemohl ji oprávnit k odmítnutí poskytnout informace, které po ní městský soud právem požadoval. Pokud tyto informace neposkytla, ponechala městský soud odkázaný pouze na nepřesvědčivé tvrzení, že nemá žádné příjmy, a na základě takto nepřesvědčivých podkladů postupoval městský soud správně a zcela v intencích výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu, když žádosti obou stěžovatelek na ustanovení právního zástupce nevyhověl.

Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány tvrzené vady řízení před městským soudem.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovatelky, které neměly v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. května 2005 č. j. 2 Azs 65/2005 - 62

JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu