Supreme Administrative Court dismissed compensation claim for insufficient prison duration under Act 261/2001. Plaintiff failed to prove three months of detention.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the plaintiff's claim for a one-time payment under Act 261/2001 because the proven period of imprisonment totaled only one month. Although the plaintiff argued for a review procedure to extend the recognized detention period, the court found no evidence supporting a duration of at least three months. Consequently, the statutory conditions for compensation were not met, and the administrative decision was upheld as lawful.
Legislator headnote
AI generatedAct 261/2001 Coll.; Act 119/1990 Coll.; A one-time payment is granted only for imprisonment lasting at least three months, and the court must base its decision strictly on the evidence presented by the applicant.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Odškodnění - zákon č. 261/2001 Sb.
č. j. 7 A 515/2002 - 22
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Václava Novotného, v právní věci žalobce M. R., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 1. 2002, č. xx, t a k t o:
I. Žaloba s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 1. 2002 č. xx Česká správa sociálního zabezpečení (dále „žalovaná“) zamítla žádost M. R. (dále „žalobce“) o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. s odůvodněním, že prokázal splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. ve spojení s § 4 odst. 4 téhož zákona za dobu od 1. 4. 1970 do
27. 5. 1970, tedy za jeden měsíc. Nárok mu nevznikl, protože jde o dobu kratší 3 měsíců. Podle § 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, za trestný čin rehabilitací nedotčený byl stanoven nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců.
V opravném prostředku žalobce namítal, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody v souhrnné délce 12 měsíců, z nichž vykonal 9 měsíců ve věznici s ostrahou a zbylé 3 měsíce mu byly prominuty a byl mu stanoven trest podmíněný na dobu 3 let včetně zákazu výkonu povolání, což mělo značně vliv na jeho budoucí profesní uplatnění. Do doby konání soudu strávil ve vazbě 3 měsíce, do které byl vzat na základě spáchání trestného činu hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/1961 Sb. a nikoliv za napadení veřejného činitele, kterého by se nedopustil, kdyby nedošlo k onomu zatýkání. Jednalo se o srpen 1969, tedy o mimořádnou dobu. Žádal o přezkumné řízení podle § 4 a § 5 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, což umožňuje ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tvrdil, že žádost o přezkumné řízení současně podává k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který rozhodoval v původním řízení ve věci 2 T 182/69. Domnívá se, že na základě výsledku přezkumného řízení dojde ke změně rozhodných skutečností a proto žádal, aby o jeho odvolání bylo rozhodnuto až po jeho ukončení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádřením ze dne 24. 4. 2002 navrhla potvrzení svého rozhodnutí.
Řízení u Vrchního soudu v Praze bylo zahájeno 30. 4. 2002. Vrchní soud v Praze ve věci nerozhodl do 31. 12. 2002 a věc přešla na Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., který ji dokončí podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. (§ 129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.), tedy jako o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. dne 10. 9. 2001 u Okresní správy sociálního zabezpečení Tachov, žalované tato žádost došla dne 21. 9. 2001. Žádost podal jako politický vězeň vězněný mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990. V žádosti poukázal na potvrzení o celkové době vazby a době výkonu trestu vydaném vězeňskou službou ČR dne 14. 9. 2001 a poukázal na rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb. č. j. Rt 601/90 ze dne 10. 9. 1990. Z potvrzení generálního ředitelství vězeňské služby 2187/48149/53/2001 ze dne 14. 9. 2001 vyplývá, že žalobce M. R. vykonal vazbu od 30.8. 1969 do 16. 12. 1969 a trest odnětí svobody od 17. 12. 1969 do 27. 5. 1970 podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 2 T 182/69. Z přiloženého usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 9. 1990 sp. zn. Rt 601/90 vyplývá, že ve věci rehabilitace odsouzeného M. R. podle § 2 odst. 1 písm. d/ zákona č. 119/1990 Sb. se prohlašuje za zrušený výrok o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/61 Sb. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
4 sp. zn. 2 T 182/69 ze dne 6. 11. 1969, jakožto i veškerá další rozhodnutí v téže trestní věci obsahově na tento navazující k datu jeho vydání a podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se zastavuje trestní stíhání pro tento čin hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/61 Sb. a podle § 2 odst.2 zákona č. 119/90 Sb. se stanoví za trestný čin rehabilitací nedotčený (útoku na veřejného činitele) podle § 156 odst. 2 zákona č. 140/61 Sb. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců.
Žalobce v žalobě ze dne 19. 2. 2002 (dříve opravném prostředku) poukázal na to, že podává žádost o přezkumné řízení k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni ve věci 2 T 182/69. Rozhodnutí soudu o této žádosti procesnímu soudu tj. Nejvyššímu správnímu soudu nepředložil. Neučinil tak ani po té, kdy mu dne 31. 3. 2003 bylo doručeno poučení Nejvyššího správního soudu, v němž byl také vyzván, že hodlá-li navrhnout důkazy k prokázání žalobních námitek (žalobních bodů), které uvedl v žalobě, aby tak učinil ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení této výzvy. Nejvyšší správní soud tedy vychází z toho, že žalobce ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. předložil jen ty doklady, které jsou obsahem správního spisu a z nichž vycházela již ve svém rozhodnutí žalovaná.
Žalobce potvrzením Vězeňské služby ČR ze dne 14. 9. 2001 prokázal, že byl ve vazbě od 30. 8. 1969 do 16. 12. 1969 a ve výkonu trestu odnětí svobody od 17. 12. 1969 do 27. 5. 1970 na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 2 T 182/69, tedy celých 8 měsíců. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 9. 1990 sp. zn. Rt 601/90 podle § 2 odst. 1 písm. d zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byl prohlášen za zrušený výrok o vině trestným činem hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 zákona č. 140/1961 Sb. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn.
2 T 182/69 ze dne 6. 11. 1969 a trestní stíhání pro tento trestný čin bylo zastaveno. Tentýž soud však postupem podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, za trestný čin rehabilitací nedotčený (podle odůvodnění se jednalo o trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb.) stanovil podle vzájemného poměru závažnosti podle § 156 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Za věznění žalobce v rozsahu těchto 7 měsíců nelze poskytnout jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť žalobce nesplňuje podmínku stanovenou v § 2 odst. 1 citovaného zákona, neboť tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Za zbývající část věznění v rozsahu jednoho celého měsíce a jednoho nedokončeného měsíce nelze žalobci poskytnout jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť ten v § 5 odst. 4 stanoví, že výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč. V daném případě věznění ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. netrvalo alespoň 3 měsíce. Rozhodnutí žalované nelze vytýkat nezákonnost, protože žalovaná rozhodla v souladu s předloženými doklady žalobcem a v souladu se zákonem č. 261/2001 Sb. Žalobce ani v řízení před soudem nepředložil další doklady, ačkoliv k jejich předložení měl dostatečně dlouhou dobu a neučinil tak ani když k tomu byl Nejvyšším správním soudem vyzván. Žalobu žalobce považuje soud za nedůvodnou a podle ustanovení v § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. ji zamítl.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože žalobce ve věci neměl úspěch a žalovaná náhradu nákladů neúčtovala a podle obsahu spisu jí prokazatelné náklady ani nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 7. 2003
JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu