IV.ÚS 3443/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Igora Galky, zastoupeného JUDr. Pavlem Sorokáčem, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 68/9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. 1 Nt 2027/2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu.

Stěžovatel byl v napadeném usnesení poučen o možnosti podat stížnost. V ústavní stížnosti uvedl, že tuto stížnost podal bezprostředně po vyhlášení napadeného usnesení při vazebním zasedání dne 5. 10. 2017 a následně podáním ze dne 13. 10. 2017 písemně doplnil její odůvodnění.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel sice proti napadenému usnesení řádný opravný prostředek v podobě stížnosti podal, avšak ústavní stížnost podal ještě před tím, než bylo o jeho stížnosti rozhodnuto.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je nejen podání všech opravných prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, ale také skutečnost, že příslušný orgán již o těchto podaných opravných prostředcích rozhodl. Opačná interpretace by mohla vést i k tomu, že by napadená rozhodnutí byla zrušena dvakrát - jednou rozhodnutím orgánu příslušného rozhodovat o opravném prostředku (například rozhodnutím stížnostního soudu) a jednou v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., a dále např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 65/15

).

Ústavní soud dále dodává, že stěžovatelem tvrzené průtahy při vyřizování jeho stížnosti proti napadenému usnesení nemohou mít žádný vliv na posouzení, zda právě napadeným usnesením, jehož zrušení se domáhá, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj