I.ÚS 366/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem Žižkova 498, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 923/2015 ze dne 19. 8. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově - soudu pro mládež sp. zn. 16 Tm 9/2014 ze dne 3. 9. 2014 uznán vinným přečinem porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, návodem k přečinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovatele odsoudil k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výměře 100 000 Kč (200 denních sazeb po 500 Kč) a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Současně byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže konkretizovaných.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - soud pro mládež usnesením sp. zn. 12 Tmo 18/2014 ze dne 29. 10. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil ve výroku o trestech a podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením sp. zn. 5 Tdo 923/2015 ze dne 19. 8. 2015 podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl jako nepřípustné. S odkazem na příslušnou literaturu a judikaturu Nejvyšší soud konstatoval, že v případě, kdy odvolací soud zruší odsuzující rozsudek jen ve výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně, a proto výrok o vině nabude právní moci, nelze podat dovolání jen proti výroku o vině, ale je třeba vyčkat i pravomocného uložení trestu, popřípadě ochranného opatření nebo upuštění od potrestání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 982/2003 ze dne 9. 10. 2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 2 pod č. T 654). Lhůta k podání dovolání pak běží i ohledně výroku o vině až od doručení rozsudku, kterým byl uložen trest, ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, popřípadě od doručení usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání podaném proti takovému rozsudku (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3143).

Stěžovatel se s rozhodnutím dovolacího soudu neztotožnil, pročež se obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítl porušení shora citovaného práva v důsledku odmítnutí podaného dovolání. Vyjádřil přesvědčení, že pravomocný výrok o vině měl být přezkoumán.

Ústavní soud zvážil předložený návrh z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a shledal, že není opodstatněný.

Ústavní soud v posuzované věci nepřehlédl, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou, natož pak ústavně právní argumentaci. Samotné tvrzení, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu došlo k porušení základních lidských práv stěžovatele, konkrétně práva na spravedlivý proces, za relevantní ústavněprávní argumentaci považovat nelze.

Z uvedených důvodů se Ústavní soud omezí na konstatování, že právní názor, o nějž se rozhodnutí Nejvyššího soudu, opírá, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Rozhodnutí dovolacího soudu je současně založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů. Totožný princip při posouzení projednatelnosti návrhu Ústavní soud ostatně uplatňuje i v řízení o ústavních stížnostech (viz usnesení

sp. zn. I. ÚS 2136/08

ze dne 10. 11. 2008, dostupné na http://www.nalus.usoud.cz).

Závěrem dlužno připomenout, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě Nejvyšší soud stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektoval.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu