III.ÚS 3832/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky GRANETTE & STAROREŽNÁ Distilleries a. s., se sídlem Drážďanská 80/82, 400 07 Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem Neštěmická 779/4, 400 07 Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. 23 Cdo 3794/2015-180, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, č. j. 56 Cm 18/2012-124, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 5.509.675,62,- Kč s příslušenstvím. K dovolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. 6 Cmo 24/2015-161, zrušil uvedený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím uvedené usnesení vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil její právo na spravedlivý proces tím, že jednak učinil právní závěr, který je v extrémním rozporu s doposud provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, a rovněž své rozhodnutí dovolací soud řádně neodůvodnil, což z něj činí rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatelka dále namítá, že se dovolací soud odchýlil od právních závěrů, které z provedených důkazů učinily oba předchozí soudy, aniž by s touto změnou předem stěžovatelku seznámil a napadené rozhodnutí dovolacího soudu je v daném ohledu pro stěžovatelku překvapivé. Uvedený okruh námitek stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále podrobněji rozvádí.

II. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

V nynější věci stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zrušeno usnesení vrchního soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále probíhá, neboť se vrací do řízení před vrchním soudem. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatelka neměla k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatelky, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

Ústavní soud shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelce přitom nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu