I.ÚS 3373/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Distrib Capital, s. r. o., Gorkého 6, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Marcelem Vasilišinem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 479/37, Praha 5, doručovací adresa Gorkého 6, Bratislava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2016 sp. zn. 20 Co 136/2016 a návrhu na náhradu nákladů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. V souvislosti s formulací stížnostního petitu vznikla otázka, čeho se stěžovatelka vlastně domáhá. Na jedné straně chce zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit Krajskému soudu v Brně, na straně druhé se domáhá vrácení věci "Městskému soudu". Stížnostní petit stěžovatelky je celkově rozpolcený, neboť se mimo jiné domáhá vyslovení toho, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 136/2016 došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Přitom takto vymezené usnesení právně neexistuje. Za tohoto stavu věci stanul Ústavní soud před otázkou, zda věc odmítnout zpravodajsky pro vady návrhu nebo zda výkladem dospět k řešení, které by bylo pro stěžovatelku příznivější. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2016 sp. zn. 20 Co 136/2016 a s ohledem na celkový obsah ústavní stížnosti, Ústavní soud uzavřel, že se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2016 sp. zn. 20 Co 136/2016.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a s přihlédnutím ke shora řečenému konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Žalobkyně, Pivovary Lobkowicz, a. s., se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhala po stěžovatelce, Distrib Capital, s. r. o., vydání jednak veškerých vratných obalů dodaných stěžovatelce v souladu s článkem 5.5.3 smlouvy o výhradním prodeji ze dne 25. 2. 2013 s tím, že nebude-li jejich vydání možné, navrhuje žalobkyně in eventum, aby žalované bylo uloženo zaplatit částku ve výši 2 188 572,33 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, dále vydání poskytnutého výčepního zařízení, včetně všech jeho součástí s příslušenstvím s tím, že nebude-li vydání možné, navrhla žalobkyně in eventum, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 3 508 330 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a dále vydání poskytnutých propagačních a reklamních předmětů žalobce s tím, že nebude-li toto možné, navrhla žalobkyně in eventum, aby bylo žalované uloženo zaplatit 1 056 326,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.

Stěžovatelka svým přípisem ze dne 3. 11. 2015 namítla nedostatek pravomoci českých soudů řešit tento spor, neboť dle jejího mínění je s ohledem na čl. 7 nařízení ES 1215/2012 dána pravomoc slovenských soudů. Podle jejího mínění se v projednávané věci neuplatňuje právo ze smlouvy, neboť se jedná o realizaci zadržovacího práva stěžovatelky vůči žalobkyni. Městský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016 dospěl k závěru, že pravomoc jmenovaného soudu je dána. V ústavní stížností napadeném usnesení dospěl ke shodnému závěru i Krajský soud v Brně, který k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

S tím však stěžovatelka nesouhlasí, neboť na nároky z mimosmluvních závazků není možné aplikovat prorogační doložku, jak učinily obecné soudy. V projednávaném případě se podle stěžovatelky jedná o zadržovací právo, na které prorogační doložka nedopadá. Z toho důvodu došlo v projednávané věci k porušení jejich základních práv, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak krajský soud rozhodl o odvolání týkající se pravomoci soudu k rozhodování sporu. Zatímco obecné soudy vyšly z toho, že se jedná o spor vztahující se ke Smlouvě o výhradním prodeji, Smlouvě o výpůjčce výčepního zařízení a k Dohodě o umístění a instalaci propagačních a reklamních předmětů, stěžovatelka má za to, že se jedná o spor mimosmluvní povahy, vzniklý z realizace zadržovacího práva.

Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně vyplývá, jakými úvahami byl odvolací soud při posuzování otázky pravomoci soudu veden. V zásadě vyšel z toho, že v daném případě je v právním vztahu přítomen mezinárodní prvek a proto musí při určování pravomoci zohlednit existující prorogační doložku. Z té pak podle soudu vyplývá, že ji účastníci sjednali pro řešení sporů vzniklých z uvedených smluv a v souvislosti s nimi. Pokud tedy žalobkyně v podané žalobě uvedla, čeho se spor týká a z jakých smluv vychází, pak není důvod prorogační doložku neaplikovat. Namítá-li stěžovatelka, že vzniklý spor má mimosmluvní povahu, pak neuvádí, z čeho toto dovozuje. Jinými slovy řečeno, stěžovatelka netvrdí, že vratné obaly, jichž se žalobkyně mimo jiné domáhá, získala jiným způsobem, než v souvislosti s výše uvedenými smlouvami. I za situace, že by stěžovatelka aplikovala zadržovací právo, nic to nemění na tom, že spor pochází ze smluvních ujednání. V dané věci není podstatné, z jakého důvodu stěžovatelka nevrátila žalobkyni přepravní obaly, jestli se jedná o aplikaci zadržovacího práva nebo jestli důvod tkví v něčem jiném. Podstatné je, že spor vznikl v souvislosti s uvedenými smlouvami.

Podle náhledu Ústavního soudu není stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Brně čeho vytknout a lze jej považovat za ústavně konformní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu