I.ÚS 3896/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Kamila Jirounka, zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Struze 1740/7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 85/2015-A-114 ze dne 31. 10. 2016 a usneseni Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 2004/2013-A-91 ze dne 19. 2. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením ze dne 19. srpna 2013, č. j. MSPH 93 INS 17544/2012-A-73, Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") zamítl insolvenční návrh, jímž se navrhovatel domáhal zjištění úpadku stěžovatele jako dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele zrušil napadené usnesení insolvenčního soudu a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud svým napadeným rozhodnutím zamítl dovolání stěžovatele.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími s tím, že se nedostatečně zabývaly zejména tvrzeními stěžovatele (insolvenčního dlužníka) ve věci absence aktivní legitimace vedlejšího účastníka (navrhovatele konkursu) k podání insolvenčního návrhu. Nejvyšší soud totiž jiným svým rozhodnutím rozhodl, že navrhovatel nemá vůči stěžovateli tvrzené pohledávky, avšak na druhou stranu Nejvyšší soud v jiném (napadeném) rozhodnutí dospěl k závěru, že tato skutečnost nijak neomezuje aktivní legitimaci navrhovatele k podání insolvenčního návrhu vůči stěžovateli. Nejvyšší soud tedy na jednu stranu uznal, že navrhovatel nemá vůči stěžovateli pohledávku, ale zároveň mu umožnil tuto pohledávku úspěšně vymáhat v insolvenčním řízení.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo potvrzeno dále napadené rozhodnutí vrchního soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží, neboť se vrací do řízení před soudem prvního stupně. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu i vrchního soudu. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2016

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka