IV.ÚS 2883/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MUDr. Renaty Pelantové, zastoupenou Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2016 č. j. 58 Ad 16/2014-35 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016 č. j. 6 Ads 42/2016-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku svévolného, diskriminačního a nepřijatelného výkladu zákonného provedení základního práva na hmotné zabezpečení ve stáří, kterým byl ztížen přístup stěžovatelky na pracovní trh v profesích vyžadujících soustavnou a dlouhodobou studijní přípravu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 22. 7. 2014 č. j. X zvýšila stěžovatelce od 30. 8. 2008 starobní důchod podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a uvedla, že starobní důchod činí 12 456 Kč měsíčně s tím, že je navyšována jeho procentní výměra podle příslušných nařízení vlády. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí námitky, které Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím ze dne 24. 10. 2014 č. j. X-LP. Rozhodnutí o zamítnutí námitek napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, který ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky.

Stěžovatelka žádala o zápočet doby péče o dítě do čtyř let od 22. 10. 1990 do 21. 10. 1994 jako vyloučené doby podle § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění (dále jen "vyhláška č. 284/1995 Sb."). Stěžovatelka ve svých podáních opakovaně tvrdí, že Česká správa sociálního zabezpečení měla aplikovat uvedené ustanovení a přednostně započíst vyloučenou dobu do osobního vyměřovacího základu z důvodu péče o dítě a nepřihlížet k dosaženému hrubému výdělku nejen v roce 1990 a 1994, ale ani v letech 1991, 1992, 1993, přestože vyloučené doby (péče o dítě) v tomto období trvaly po celý kalendářní rok. Stěžovatelka uvádí, že v době od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1993 pečovala o dítě do čtyř let věku a v důsledku toho dosáhla v těchto letech nižších vyměřovacích základů než v letech ostatních, cítí se tak být znevýhodněna vůči pojištěncům, kteří o děti mladší čtyř let v daném období nepečovali.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud

cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 173/02

). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka se snaží domoci toho, aby jí pobíraný starobní důchod byl co možná nejvyšší. Její argumentace je přitom založena na výkladu § 3a vyhlášky č. 284/1995 Sb., který je odlišný od interpretace České správy sociálního zabezpečení potvrzené správními soudy. Ústavní soud však považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu institutu vyloučených dob a cíle relevantní právní úpravy týkající se zjišťování ročního vyměřovacího základu pro účely výpočtu starobního důvodu za období před rokem 1996. Správní soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky stěžovatelky, které však stěžovatelka opětovně vznáší v ústavní stížnosti.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval též různými metodami výkladu ustanovení § 3a vyhlášky č. 284/1995 Sb., a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (srov. nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 33/97

nebo

Pl. ÚS 21/96

), avšak k závěrům dovozovaným stěžovatelkou z uvedeného ustanovení nedospěl. Nad rámec stěžovatelčiných námitek se Nejvyšší správní soud výslovně zabýval i ústavní konformitou ustanovení § 3a vyhlášky č. 284/1995 Sb. a zmocňovacího ustanovení § 108 odst. 1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, přičemž neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu v intencích čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu