IV.ÚS 3317/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mateřské školy a Základní školy, Ostopovice, okres Brno - venkov, příspěvkové organizace, se sídlem v Ostopovicích, Školní 18, zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 As 81/2016-27, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2016, č. j. 62 A 176/2015-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 62 A 176/2015-46, odmítl žalobu stěžovatelky s odůvodněním, že ačkoliv byla řádně vyzvána, neodstranila vady podání; žalobu shledal navíc nepřípustnou, jelikož protokol o státní kontrole a rozhodnutí o námitkách proti protokolu nejsou rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. V těchto úkonech nelze podle soudu spatřovat ani nezákonný zásah podle § 82 s. ř. s., vzhledem k tomu, že samy o sobě nemohou zasáhnout do právní sféry stěžovatelky - neukládají sankci v podobě snížení dotace.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 As 81/2016-27, zamítl kasační stížnost s odůvodněním, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné a je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou; ostatní stížností body shledal jako zcela obecné a na hranici přezkoumatelnosti.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2016 a doplněnou dne 14. 11. 2016, přičemž navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na právní jistotu a předvídatelnost rozhodnutí podle článku 1 odst. 1 Ústavy a do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Porušení uvedených práv spatřuje v tom, že obecné soudy věcně žalobu nepřezkoumaly, rozhodovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá.

Stěžovatelka neuvádí, v čem konkrétně měly být porušeny její ústavně chráněná práva, a sice, v čem přesně spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí, jaký postup obecných soudů považuje za extrémní porušení ústavních práv. Ve svých námitkách se pouze opakuje a polemizuje se závěry obecných soudů; nelze přehlédnout, že v průběhu řízení před nalézacím soudem byla již dvakrát vyzvána k odstranění totožných vad žaloby - ani v jednom případě ovšem výzvě řádně nevyhověla. Obecné soudy přitom svá rozhodnutí dostatečně, řádně a srozumitelně odůvodnily, vypořádaly všechny podstatné námitky stěžovatelky a jejich rozhodnutí jsou v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Protokol o kontrole je pouhým podkladem pro rozhodnutí o uložení sankce - snížení výše dotace a nelze jej napadat v rámci správního soudnictví. Kontrolní zjištění a závěry nejsou samostatně vykonatelné, a nemohou proto ani zasahovat do ústavně chráněných práv stěžovatelky; nesprávné uložení sankce lze napadnout správní žalobou proti rozhodnutí o snížení výše dotace.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu