IV.ÚS 1471/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. G., t. č. ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, č. j. 7 Tdo 1318/2015-42, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2015, č. j. 12 To 19/2015-2458, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č. j. 41 T 9/2003-2025, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroků o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 29 T 104/2002, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. července 2008, sp. zn. 7 T 68/2007, jakož i všech dalších rozhodnutí na uvedené rozsudky obsahově navazujících. Dále byla stěžovateli uložena povinnost (společně se spoluodsouzenou) k náhradě škody specifikovaným osobám v uvedeném rozsahu. Stěžovatel byl zproštěn obžaloby pro dalších 29 skutků v rozsudku uvedených.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil výrok o trestu a část výroku o náhradě škody, a stěžovatele znovu odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroků o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 29 T 104/2002, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. července 2008, sp. zn. 7 T 68/2007, jakož i všech dalších rozhodnutí na uvedené rozsudky obsahově navazujících. Ve zrušeném výroku o náhradě škody byl nově poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl nezákonně zadržen v Itálii na základě Evropského zatýkacího rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010, který však Itálie neaplikuje na trestnou činnost před 7. srpnem 2002; proto Městský soud v Praze vydal dne 20. listopadu 2013 mezinárodní zatýkací rozkaz, na jehož základě byl stěžovatel vydán do České republiky. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jej italské orgány zadržely, a teprve po nezákonném zhojení formální vady byl vydán, pročež navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl nezákonnost rozsudku odvolacího soudu ve Florencii ze dne 15. května 2014, č. 15 Re Roz., č. 65/13 Rej. Extr., jímž mělo být protiprávně rozhodnuto o vydání stěžovatele do České republiky. Uvedený rozsudek měl obsahovat mimo dalších vad jiné datum narození.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalších písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zásahu do základních práv, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat; nadto veškeré námitky směřují proti postupu italských orgánů, které měly stěžovatele nezákonně zadržet a následně vydat. Napadeným rozhodnutím pak stěžovatel vytýká pouze to, že nalézací soud vydal dodatečně mezinárodní zatýkací rozkaz - z tohoto faktu dovozuje nezákonnost napadených rozhodnutí.

Jak je přitom zřejmé, rozsudek Městského soudu v Praze předcházel vydání stěžovatele z Itálie do České republiky. Vrchní soud v Praze se pak zabýval odvoláním opakovaně, a to s ohledem na fakt, že původní jeho rozhodnutí ze dne 14. července 2009, č. j. 12 To 30/2009-2135, bylo vydáno v řízení proti uprchlému, tedy z důvodu, který po vydání odpadl. Odvolací soud tedy řádně rozhodnutí přezkoumal a také Nejvyšší soud se zabýval dovoláním podrobně.

Námitky stěžovatele jsou založeny jen na jeho nesouhlasu s vydáním, ve spojení s tím, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Tato nespokojenost však není sama o sobě způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti a není ji možno považovat za zkrácení v právu na spravedlivý proces, jak je zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny. Nespokojenost stěžovatele se navíc projevuje jeho nesouhlasem s rozhodnutími, která vydal cizozemský soud, respektive která byla provedena italskými orgány veřejné moci.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu