IV.ÚS 2992/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti ZAREMBA Stav Group SE, se sídlem Praha 8, Světova 473/12, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 6 To 223/2016 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 1. 6. 2016 č. j. KRPZ-25744-637/TČ-2013-150081-BOT, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, kterým byly po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství

v Brně - pobočky ve Zlíně podle § 79f trestního řádu zajištěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, a to jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, kterým byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka namítá, že v jejím případě neexistuje žádná majetková hodnota, která byla určena nebo použita ke spáchání trestného činu nebo je výnosem z trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích podle stěžovatelky argumentují pouze tím, že prověřovaným trestným činem měla být způsobena majetková škoda, což však podle ustanovení § 79f a 79d trestního řádu nemůže být důvodem pro zajištění nemovitosti jako náhradní hodnoty. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za nedostatečně odůvodněná.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 267/03

,

I. ÚS 331/04

,

I. ÚS 155/06

,

I. ÚS 105/07

,

II. ÚS 2475/08

,

IV. ÚS 1935/09

,

IV. ÚS 1054/12

a další).

Zajištění majetku představuje institut, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality. Jeho podstata tkví nikoliv v odejmutí daných prostředků majiteli, ale v omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění nemovitostí stěžovatelky byly splněny. Předloženou argumentaci stěžovatelka z větší části zahrnula již do stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně dostatečně vypořádal.

Tento soud především jasně vysvětlil, v čem má spočívat majetkový prospěch získaný prověřovanou trestnou činností, jenž je důvodem pro zajištění nemovitostí stěžovatelky. V dané věci totiž probíhá prověřování podezření ze spáchání zvlášť závažných zločinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Tato trestná činnost měla spočívat (stručně řečeno) ve vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, čímž mohla být způsobena škoda nejméně 585 605 305 Kč. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně konstatoval, že majetkovým prospěchem získaným touto trestnou činností tak byl zisk z neoprávněně vyplacených daňových odpočtů nebo zkrácení daně. Předmětné nemovitosti byly přitom zajištěny nikoli jako přímý prospěch získaný trestnou činností, ale jako náhradní hodnota.

Ústavní soud považuje tyto úvahy Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně za zcela racionální a opodstatněné. Napadené usnesení je srozumitelně a dostatečně odůvodněno, soud adekvátním způsobem reagoval na námitky stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod ke kasačnímu zásahu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu