I.ÚS 2572/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, AK se sídlem Plzeňská 2095/150, 150 00 Praha 5, proti postupu Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném v trestní věci stěžovatele pod sp. zn. 77 T 7/2011 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2016 č. j. 3 UL 12/2016-10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2016 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky petitorně domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 77 T 7/2011 tím, že nepostupoval v souladu s § 129 odst. 3 písm. b) trestního řádu v období od 4. 3. 2015 do 24. 6. 2016, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, kteréžto jsou zaručeny v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod". V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "podává ústavní stížnost i proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci".

Stěžovatel uvedl, že v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 7/2011 byl uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody. Po vyhlášení rozsudku dne 5. 3. 2015 se proti němu stěžovatel odvolal, avšak Krajskému soudu v Ostravě trvalo více než patnáct měsíců, než odsuzující rozsudek písemně vyhotovil a dne 24. 6. 2016 doručil. Takový postup stěžovatel vnímá i jako zásah do práva na řádnou obhajobu, neboť k projednání jeho odvolání dochází po nepřiměřeně dlouhé prodlevě a zmenšuje se pravděpodobnost spravedlivého rozhodnutí. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o manipulaci s trestním spisem, ve kterém nelze dohledat rozhodnutí předsedkyně Krajského soudu v Ostravě o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku, od ledna 2016 chybí její stanoviska, ze kterých byly patrny důvody k opakovanému prodlužování lhůty. Stěžovatel upozornil, že věc byla prošetřována Ministerstvem spravedlnosti a Vrchním soudem v Olomouci, avšak zdá se, že žádnému z těchto orgánů porušení právních předpisů nevadilo. K rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, připojeného k ústavní stížnosti, stěžovatel dále neargumentoval, podle jeho obsahu a odůvodnění je zřejmé, že jím Vrchní soud v Olomouci vyhověl návrhu Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Krajskému soudu v Ostravě určil lhůtu k vyhotovení rozsudku ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 77 T 7/2011, a jeho předání k doručení do 31. 8. 2016.

Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, vždy zkoumá splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K návrhu na vydání rozhodnutí formou konstatačního výroku Ústavní soud předesílá, že se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny), a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho působnost a pravomoc. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení; pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, je-li je to možné [srov. ustanovení § 82 odst. 2 písm a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.]

Z konstantní judikatury Ústavního soudu [viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 7/03

ze dne 15. 7. 2004 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález

sp. zn. II. ÚS 3137/09

ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23)] i nauky (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. C. H. Beck, 2007, str. 497 a násl.) zároveň vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak určující, zda zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá, neboť, jak již bylo řečeno, je oprávněn buď napadené rozhodnutí zrušit, nebo zakázat, aby v porušování základních práv a svobod bylo pokračováno. V situaci, kde sice k porušení základních práv a svobod došlo, avšak aktuálně již nedochází, může napadené rozhodnutí zrušit jen výjimečně. Je tomu tak zejména v těch případech, kde s ohledem na okolnosti případu může mít kasační nález konkrétní právní význam, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu, a také, hrozí-li nebezpečí opakování tohoto zásahu [viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 3137/09

ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23) nebo usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2578/09

ze dne 8. 12. 2009]. Ústavní soud též již dříve vyložil, že z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním tzv. akademickým výrokům (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 284/06

ze dne 2. 10. 2006).

Požadoval-li v projednávaném případě stěžovatel ve vztahu k postupu Krajského soudu v Ostravě, aby Ústavní soud rozhodl konstatačním výrokem, který by však nebyl způsobilý jakkoliv změnit právní postavení stěžovatele, tj. jinými slovy požadoval vydání rozhodnutí bez jakékoliv právní funkce, nezbývá než uzavřít, že k takovému postupu není Ústavní soud příslušný.

Shodný závěr lze přijmout i ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Má-li tvrzený zásah do ústavně zaručených práv jednotlivce spočívat v soudním rozhodnutí, nezbývá než opakovat, že v takovém případě je k subjektivní ochraně jeho ústavních procesních práv určen především návrh na zrušení takového rozhodnutí. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel výslovně petitorně neuplatnil a Ústavní soud zvažoval, zda jej nelze dovodit z obsahu ústavní stížnosti. Po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že nikoliv. Ústavní soud vzal především v úvahu, že rozhodování Vrchního soudu v Olomouci souviselo se stěžovatelem kritizovaným postupem Krajského soudu v Ostravě v době od 4. 3. 2015 do 24. 6. 2016 a bylo svým způsobem jeho součástí, a to minimálně po dobu od vydání usnesení dne 31. 5. 2016 do doby písemného vyhotovení a doručení rozsudku Krajského soudu v Ostravě dne 24. 6. 2016. Lze tedy mít za to, že pod stěžovatelem navržený petit (návrh na vydání konstatačního výroku) lze subsumovat i usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Úvaha s opačným závěrem (tj. že stěžovatel podal kasační návrh) by byla nelogická, neboť rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo vydáno za procesního stavu, který odezněl doručením písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a případný návrh na jeho kasaci by postrádal reálný smysl, mimo jiné i proto, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze po obsahové stránce stěžovateli prospívalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2016

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka