IV.ÚS 2458/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Petra Rotha, zastoupeného JUDr. Radkou Urbanovou, advokátkou se sídlem ve Šternberku, Horní nám. 47/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 4218/2015-200, usneseni Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014 č. j. 30 Co 477/2014-177 a usneseni Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2014 č. j. 31 C 159/2013-162, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že v předcházejícím řízení došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 odst. 1 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením č. 10/2010 Sb. m. s.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v záhlaví označenými rozhodnutími bylo stěžovateli znemožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu tím, že nebyl osvobozen od soudního poplatku i přesto, že je jeho finanční situace natolik nepříznivá, že není schopen soudní poplatek uhradit. Stěžovateli rovněž byla odepřena právní pomoc v řízení před soudy a tím i možnost chránit kvalifikovaně své zájmy v řízení před soudem, když nebylo vyhověno jeho návrhu na ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Vyslovil přesvědčení, že napadanými rozhodnutími byl porušen princip legitimního očekávání, neboť v obdobných věcech bylo jeho návrhu vyhověno (odkazuje na obdobná rozhodnutí). Obecné soudy podle přesvědčení stěžovatele postupovaly příliš formalisticky a nepředvídatelně, nezkoumaly jeho návrh, ať již podle § 30 o. s. ř., tak i § 138 o. s. ř. v celé šíři.

3. Stěžovatel upozorňuje na evidentně nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu (30 Co 477/2014-177), kterým zrušil usnesení soudu I. stupně a řízení zastavil s odkazem na překážku věci rozhodnuté. Uvedený soud v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že ve věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto ve věci celého řízení (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 159/2013-106 a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 223/2014-121). Dle názoru stěžovatele se však rozhodnutí vztahovala jen k pravomocně ukončenému řízení, nikoliv však pro řízení dovolací, o němž musí být rozhodnuto zvlášť.

4. Stěžovatel je toho názoru, že postupem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť v daném řízení nebyly splněny podmínky zastavení dovolacího řízení. Dovolání stěžovatele mělo být podrobeno věcnému přezkumu, a to teprve poté, co by bylo rozhodnuto o jeho žádosti ze dne 5. 6. 2015. Postup Nejvyššího soudu podle stěžovatele představuje zásah do jeho základních práv a svobod (denegatio iustitiae), jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny.

5. Dále stěžovatel poukázal na svůj nepříznivý zdravotní stav a tvrdil, že byla porušena povinnost zajistit osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě jako ostatním osobám dle čl. 13 odst. 1 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, č. 10/2010 Sb. m. s. Napadanými rozhodnutími se dotčené soudy dostaly do rozporu rovněž s judikaturou Ústavního soudu,

6. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Rozhodování o osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení ze dne 17. 8. 2000,

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

, usnesení ze dne 28. 6. 2012,

sp. zn. II. ÚS 773/12

, usnesení ze dne 20. 11. 2014,

sp. zn. I. ÚS 3135/14

, usnesení ze dne 5. 8. 2015,

sp. zn. I. ÚS 206/15

a řada dalších, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Dle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu může na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

10. Z ustanovení § 30 o. s. ř. vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.

11. Z výše uvedeného je zjevné, že účastník řízení může být od soudních poplatků osvobozen v zásadě ve dvou případech. A to tehdy, pokud splní zákonné předpoklady pro své osvobození, nebo pokud jeho případ náleží do taxativně vymezeného výčtu věcí, jež jsou od soudního poplatku osvobozeny ze zákona. Odvolací soud (30 Co 477/2014-177) zrušil usnesení soudu I. stupně a řízení zastavil s odkazem na překážku věci rozhodnuté, neboť bylo již jednou pravomocně rozhodnuto ve věci celého řízení (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 159/2013-106 a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 223/2014-121).

12. Nejvyšší soud k závěrům odvolacího soudu dodává, že je zřejmé, že mezi celou tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem nemůže být příčinná souvislost, neboť ani včasné vyplacení částky 3 058 Kč by zjevně nemohlo zabránit vydání osmnácti rozhodnutí, podle kterých měl žalobce plnit částky mnohonásobně vyšší, a jejichž vydáním (a následnou exekucí) měla žalobci vzniknout škoda ve výši 500 000 Kč. Žaloba však zjevně nemůže být úspěšná ani částečně. Včasné vyplacení částky 3 058 Kč nemohlo zabránit vydání kteréhokoliv z rozhodnutí, která žalobce v žalobě uvedl a která mu měla způsobit škodu. Vyplacením doplatku důchodu na přelomu let 2010 a 2011 na nesplnění těchto závazků ze strany žalobce nemohlo mít vliv, ani kdyby bylo prokázáno.

13. Vzhledem k tomu, že ve věci samé jde o bezúspěšné uplatňování práva, je i dovolání proti rozhodnutí soudu o nevyhovění žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013 uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska).

14. V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu (30 Co 223/2014-121) a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015 sen. zn. 31 NSCR 9/2015 uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. Poukazuje-li stěžovatel na to, že o jeho žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení nebylo samostatně rozhodnuto, nutno uvést, že jeho předchozí žádosti nebylo vyhověno z toho důvodu, že své právo uplatňoval zjevně bezúspěšně. Na této skutečnosti se ani v dovolacím řízení nic nezměnilo. Ve své podstatě se jednalo o stále totožný předmět soudního řízení.

16. Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 2/93

ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267).

17. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu