IV.ÚS 2482/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti R. Š., zastoupené Mgr. Lukášem Kykalem, advokátem se sídlem v Říčanech, Akátová 185/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, č. j. 20 Cdo 838/2016-489, Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2015, č. j. 20 Co 405/2015-434, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 7. 2015, č. j. 16 E 38/2012-414, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 27. 7. 2015, č. j. 16 E 38/2012-414, zamítl návrh stěžovatelky a jejího manžela na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením ze dne 30. 5. 2012. V odůvodnění konstatoval, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí není nevhodný, ba naopak vzhledem k výši pohledávky 1 143 723 Kč nelze pohledávku uspokojit jiným způsobem. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2015, č. j. 20 Co 405/2015-434, potvrdil usnesení okresního soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 4. 2016, č. j. 20 Cdo 838/2016-489, odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu.

Proti usnesením obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 26. 7. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a navazujících ustanovení Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v chybném právním posouzení a nedostatečném vypořádání námitek odvolacím soudem. Zpochybňuje vymáhanou pohledávku, poukazuje na vady notářského zápisu jako exekučního titulu a okolnost, že jí povinnost k náhradě škody byla uložena i přímo trestním rozsudkem.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Přestože petitem stížnost výslovně směřuje pouze proti usnesení odvolacího a nalézacího soudu, argumentací brojí i proti usnesení dovolacího soudu, které stěžovatelka rovněž přiložila a od jehož doručení počítala lhůtu k podání. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i usnesení dovolacího soudu; neshledal však pochybení, která by znamenala zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod.

Obecné soudy vyšly z toho, že vymáhaná pohledávka vzešla z protiprávního jednání stěžovatelky, odsouzené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 T 48/2013, pro zločin zpronevěry prostředků, které jako výkonná úřednice (soudní vykonavatelka) Okresního soudu Praha-východ přebírala v rámci své pracovní činnosti. Trestním soudem byla stěžovatelce současně uložena povinnost nahradit okresnímu soudu způsobenou škodu; mimoto byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 2. 2. 2012, č. NZ 36/2012, N 37/2012, který je vlastním podkladem sporného výkonu rozhodnutí a jímž došlo k vypořádání majetkových nároků mezi Okresním soudem Praha-východ a stěžovatelkou.

Obecné soudy reagovaly na tvrzení stěžovatelky a svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem; konstatovaly, že v minulosti opakovaně navrhovala zastavení výkonu rozhodnutí, přičemž při vypořádání těchto návrhů byla přezkoumávána mj. i způsobilost exekučního titulu. V nyní napadených rozhodnutích se soudy zaměřily na volbu způsobu provedení výkonu; důsledně odůvodnily závěr, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí nejen není nevhodný, ale vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatelky a výši 1 143 723 Kč pohledávku ani nelze uspokojit jinak.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. říjen 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu