IV.ÚS 1420/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 38, proti opatřením předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2016 a 21. 4. 2016 sp. zn. 29 T 61/2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 29 T 61/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená opatření předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5, jimiž byli do řízení přibráni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a bylo rozhodnuto o tom, že se nevyhovuje námitce stěžovatele proti tomuto přibrání znalců, a to v rámci řízení o návrhu stěžovatele na upuštění od výkonu zabezpečovací detence. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo rozhodnuto o uložení zabezpečovací detence stěžovateli.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Ve vztahu k napadeným opatřením předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud konstatuje, že opatření, jímž je v trestním řízení přibírán znalec, je neformálním úkonem, který se svým obsahem blíží rozhodnutí a proti němuž není přípustný opravný prostředek, nicméně stěžovatel bude mít možnost v dalším průběhu řízení o návrhu na upuštění od výkonu zabezpečovací detence zpochybňovat použitelnost a věrohodnost tohoto důkazního prostředku, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, eventuálně v rámci stížnosti podávané proti rozhodnutí tohoto soudu. Případnou protiústavnost je proto možno namítat až po vydání pravomocného rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 330/10

či

II. ÚS 1964/10

).

Pokud jde o napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2013, stěžovatel využil svého práva a proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, kterou Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 61 To 39/2014 zamítl. Proti oběma těmto rozhodnutím již stěžovatel dříve podával ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 6. 2014

sp. zn. III. ÚS 376/14

odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V nyní projednávané ústavní stížnosti nicméně stěžovatel uvedené usnesení Městského soudu v Praze nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a Městský soud v Praze nebyl označen ani jako účastník řízení. Protože ani v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nijak nepolemizuje, Ústavní soud musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 58/95

,

II. ÚS 724/02

,

I. ÚS 242/03

,

IV. ÚS 270/05

a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl, a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že i kdyby ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 neposuzoval ústavní stížnost jako nepřípustnou, musel by ji stejně odmítnout jako podanou opožděně.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2016

JUDr. Vladimír Sládeček v. r.

soudce zpravodaj