III.ÚS 2651/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dalibora Hanuse, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem Foersterova 712, Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2016 č. j. 57 Co 322/2016-110 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. března 2016 č. j. 162 C 24/2015-64, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Ostrava, sídlem 17. listopadu 1790, Ostrava - Poruba, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 3. 2016 č. j. 162 C 24/2015-64 bylo znalci Prof. MUDr. Vlastimilu Válkovi, CSc., MBA, EBIR (dále jen "znalec") přiznáno znalečné ve výši 2 100 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel, který před obecnými soudy byl v postavení žalobce, odvolání, přičemž jeho námitky směřovaly do obsahové správnosti a závěrů vypracovaného znaleckého posudku.

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 5. 2016 č. j. 57 Co 322/2016-110 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že dle ust. § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, má znalec za podání posudku právo na odměnu podle stanovených sazeb. Odměna se stanoví podle stupně odbornosti potřebného k provedení úkonu a podle množství účelně vynaložené práce. Odměna se může přiměřeně krátit, jestliže úkon nebyl proveden řádně nebo ve stanovené lhůtě. Dle § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (dále jen "vyhláška č. 37/1967 Sb."), odměna za znalecký posudek činí podle jeho náročnosti a podle míry odborných znalostí, které bylo nutné k jeho podání vynaložit, za jednu hodinu práce 100 až 350 Kč. Z předloženého spisu krajský soud zjistil, že znalec podal znalecký posudek řádně a včas, ve lhůtě, která mu k tomu byla soudem stanovena. Znalec podle krajského soudu zcela splnil znalecký úkol, který mu byl soudem uložen a vyčerpávajícím způsobem zodpověděl soudem uložené otázky. Z tohoto důvodu mu náleží znalečné (odměna a náhrada nákladů), které v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku vynaložil a která byla podle krajského soudu zcela správně soudem prvního stupně napadeným rozhodnutím přiznána. Námitky stěžovatele k obsahu znaleckého posudku shledal krajský soud ve vztahu k obsahu napadeného rozhodnutí jako právně nevýznamné. Samotnou výši odměny stěžovatel v podaném odvolání konkrétními námitkami nezpochybňoval. Krajský soud ze všech shora uvedených důvodů potvrdil napadené usnesení v souladu s § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jako správné.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud v návaznosti na okresní soud v předmětné věci nesprávně posuzoval otázku řádného provedení znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace - radiologie, zobrazovací metody, angiografie a intervenční radiologie podle § 17 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 36/1967 Sb. a v kontextu s tím učinil nesprávné závěry o skutečnostech, jimiž se řídí odměna znalce. Stěžovatel namítá, že krajský soud zcela ignoroval zásadní fakta, přestože je ve svém odůvodnění zmiňuje, ale v nesprávném vyhodnocení, a sice, že předložený znalecký posudek nemá žádnou validní hodnotu a vykazuje závažné množství vad a právě z těchto důvodů znalci nepřísluší znalečné v požadované výši. Ze stěžovatelovy podrobné analýzy vyplývá, že znalec nestudoval předmětný spis, ani zdravotnickou a obrazovou dokumentaci. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na velké množství vad, které znalecký posudek obsahuje, a proto podle názoru stěžovatele nemohl být ani proveden řádně a validně. Stěžovatel konkrétně namítá, že znalec nestudoval kompletní lékařskou zprávu včetně vyjádření stěžovatele, ale četl pouze závěr lékařské zprávy, že řádně nečetl spis ani ho nestudoval a věc nekonzultoval se stěžovatelem. Stěžovatel dále upozorňuje, že znalec vůbec nevzal v úvahu, že pokud je kanyla zavedena chybně do měkkých tkání, mimo žilní oběh, dochází k negativnímu následku a to štípání v místě vpichu. Dále podle stěžovatele nevzal znalec v úvahu další zásadní skutečnost, že stěžovatel bere lék, který dělá žíly pružnými, tudíž by nemělo docházet a ani nedošlo k prasknutí žíly. Pokud by k prasknutí došlo, vznikla by modřina v místě prasknutí, což se nestalo, jak vyplývá z lékařských zpráv založených ve spisu. Dále se podle stěžovatele znalec vůbec nezabýval rychlostí aplikace kontrastní látky. Na informovaném souhlasu stěžovatel zaškrtnul, že trpí trombotickým syndromem a na tomto základě se měla také provádět snížená aplikace rychlosti kontrastní látky, což ovšem opět zdravotní personál nedodržel. Napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo podle stěžovatele dostatečně odůvodněno, neboť z něj nevyplývá, jakým způsobem byla odměna znalce vyčíslena.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

6. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje správnost provedení znaleckého posudku znalcem z oboru zdravotnictví, čímž vlastně napadá hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že obecné soudy učinily nesprávné závěry o skutečnostech, jimiž se řídí odměna znalce.

9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn. III. ÚS 224/98

, N 98/15 SbNU 17).

10. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ zde nejde.

11. Na základě námitek stěžovatele uplatněných v ústavní stížnosti nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěr krajského soudu, že znalec splnil znalecký úkol, který mu byl soudem uložen, neboť vyčerpávajícím způsobem zodpověděl soudem uložené otázky. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo dostatečně odůvodněno, neboť z něj nevyplývá, jakým způsobem byla odměna znalce vyčíslena. K této námitce Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že samotnou výši odměny stěžovatel v podaném odvolání konkrétními námitkami nezpochybňoval. Krajský soud se proto uvedenou otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval a pouze konstatoval, že vzhledem k tomu, že znalec splnil znalecký úkol, který mu byl soudem uložen, náleží znalci znalečné - odměna a náhrada nákladů, která byla zcela správně okresním soudem přiznána. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

12. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je zpravidla vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelních částkách, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Josef Fiala

předseda senátu