III.ÚS 3042/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2016 č. j. 37 Co 120/2016-164, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a L. F., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. V březnu 2012 schválil Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") dohodu stěžovatele a vedlejší účastnice, podle které byli nezletilí synové T. a M. svěřeni do péče vedlejší účastnice a stěžovatel byl povinen přispívat na jejich výživu měsíčně částkami 3 500 Kč a 3 000 Kč.

2. Na konci roku 2015 stěžovatel podal návrh na snížení výživného pro nezletilé z důvodu poklesu svých příjmů, a vedlejší účastnice naopak navrhla zvýšení výživného s ohledem na vyšší výdaje v souvislosti s věkem nezletilých. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2016 č. j. 10 P 229/2012-136 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného na nezletilé, výrokem II. rozhodl o změně svého předchozího rozsudku tak, že stěžovatel je povinen od 1. 12. 2015 přispívat na výživu nezletilých částkami 3 800 Kč a 3 300 Kč měsíčně, dále výrokem III. uložil stěžovateli zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2015 do 20. 1. 2016, a výrokem IV. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2016 č. j. 37 Co 120/2016-164 tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek okresního soudu (změnil pouze část výroku III. ohledně období, za které byla uložena povinnost zaplatit dlužné výživné) a výrokem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatele

4. Ústavní stížností ze dne 10. 9. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Namítl, že soudy rozhodly o zvýšení výživného libovolně a v rozporu s provedeným dokazováním, nadto každý s jinou argumentací. Zatímco okresní soud uzavřel, že k celkovému zásadnímu poklesu příjmů stěžovatele nedošlo, neboť dle daňových přiznání se sice stěžovateli snížily příjmy z podnikání, avšak ty byly kompenzovány jeho určitými příjmy z pronájmu 3 garáží a z prodeje plodin fyzickým osobám (tyto příjmy přitom nebyly zahrnuty do daňových přiznání), krajský soud naopak poukázal na to, že dle daňových přiznání se sice stěžovateli snížily příjmy, avšak i za dané situace, resp. podle hrubých příjmů, je schopen hradit zvýšené výživné na oba nezletilé, neboť má pro sebe k dispozici měsíčně částku kolem 20 až 30 tisíc Kč.

Podle stěžovatele se tak krajský soud vůbec nezabýval skutkovými zjištěními okresního soudu a jeho závěry navazujícími, v souvislosti se kterými stěžovatel vznesl i konkrétní odvolací námitky (namítal zejména, že tvrzení vedlejší účastnice o jeho příjmech z prodeje plodin a pronájmu garáží nebylo nijak prokázáno, navíc dvě ze tří garáží nejsou v jeho vlastnictví a pronájem jen zprostředkoval; vedle samotného výrazného poklesu příjmů z podnikání vznikly stěžovateli také v roce 2014 další výdaje v souvislosti s "vratkou finančnímu úřadu"); tyto odvolací námitky tedy ani krajský soud nevypořádal.

Namísto toho krajský soud učinil podle stěžovatele nová zjištění, ze kterých vycházel, a sice vycházel pouze z hrubých příjmů z podnikání (tj. ročního obratu) podle daňových přiznání a učinil si závěr, že stěžovatel může měsíčně disponovat částkou 20 až 30 tisíc Kč. Zvýšené výživné tak nebylo stanoveno s ohledem na skutečné poměry stěžovatele, nýbrž krajský soud se rozhodl podpořit vyšší výživné stanovené okresním soudem s tím, že tomu přizpůsobil argumentaci o příjmech stěžovatele.

Výše hrubých příjmů však podle stěžovatele nemůže sama o sobě tvořit podklad pro zjištění možností stěžovatele platit vyšší výživné. Uvedené nelze zvláště za situace, kdy příjmy (a to i hrubé příjmy) oproti poslední úpravě výživného skutečně poklesly o desítky procent a současně při poslední úpravě výživného se stěžovatel dobrovolně zavázal platit výživné vyšší, než by odpovídalo zákonným hlediskům. Krajský soud tedy podle stěžovatele nedostatečně zjistil skutkový stav, postupoval libovolně a stěžovateli tím i upřel právo na spravedlivý proces; současně ve svém rozhodnutí neuvedl řádně důvody pro své závěry a ani s odvolacími námitkami se nevypořádal.

III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Vlastní vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je tedy v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo; vyhodnotil přitom obsah ústavní stížnosti i příloh k ní připojených (rozsudek okresního a krajského soudu v dané opatrovnické věci a odvolání stěžovatele).

9. Rozsudek okresního soudu a na něj navazující rozsudek krajského vycházejí z relevantních ustanovení zákona (§ 913 odst. 1 a 2, § 915 a § 923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"). Úvahy a závěry krajského soudu jsou dostatečně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku a nelze je označit za svévolné či excesivní, ať již z hlediska interpretace a aplikace citovaných ustanovení zákona, nebo z hlediska provedeného dokazování.

10. Soudy ve věci nezletilých rozhodovaly podruhé, tedy podstatné zde bylo zjištění relevantní změny poměrů, jež by odůvodňovala rovněž změnu předchozího rozhodnutí. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že na straně nezletilých (ve věku 12 a 15 let) došlo k určitému zvýšení odůvodněných potřeb, a to v souvislosti s jejich věkem (výživa, ošacení a obuv, školní potřeby, mimoškolní aktivity) a zdravotními pomůckami. V tomto směru soudům nelze nic vytknout; ostatně ani stěžovatel nezpochybňuje zvýšené potřeby nezletilých. Dále soudy zjistily, že vedlejší účastnice pobírá pouze rodičovský příspěvek 7 600 Kč od 9. 3. 2015, přičemž jí vznikla nová (další) vyživovací povinnost (narodila se jí dcera z nového manželství); zabývaly se i celkovou majetkovou situací a životní úrovní vedlejší účastnice (neopomenuly posoudit ani příjmy jejího nynějšího manžela a jeho vyživovací povinnosti). Současně soudy konstatovaly, že o nezletilé syny pečuje pouze vedlejší účastnice; stěžovatel péči nezajišťuje a mimo soudem stanovené výživné nezletilým ničeho nepřispívá. Ani proti těmto zjištěným skutečnostem stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítá.

11. Dále soudy posuzovaly příjmy a další majetkovou a životní situaci stěžovatele, přičemž dospěly shodně k závěru, že příjmy stěžovatele z podnikání podle daňových přiznání v roce 2013 - 2015 oproti roku 2012 postupně poklesly. K této skutečnosti, tedy celkovému poklesu příjmů, se váže právě i podstata stěžovatelovy argumentace. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku poklesu příjmů má být "automaticky" i sníženo jemu uložené výživné na nezletilé syny. Naproti tomu krajský soud dospěl k závěru, že ani pokles příjmů stěžovatele nepředstavuje v dané věci takovou změnu jeho poměrů, že by bylo třeba snížit dříve stanovené výživné (nadto za situace, kdy potřeby nezletilých naopak vzrostly). Krajský soud přitom zjevně porovnával rozdíl mezi příjmy a výdaji stěžovatele z podnikání za rozhodné roky podle daňových přiznání, a tyto částky musel současně hodnotit a hodnotil v souvislosti s příjmy a poměry (vč. péče) vedlejší účastnice, a také oprávněnými potřebami obou nezletilých synů (nemohl opomenout ani hledisko stanovené v § 915 odst. 1 občanského zákoníku). Ústavní soud nemá za to, že by se krajský soud ve svých úvahách a provedené komparaci dopustil svévole nebo zjevného excesu, tedy že by stanovil stěžovateli povinnost výživného v neadekvátní výši, jež by nepřípustně zasahovala do jeho vlastnického práva či představovala zjevně nespravedlivé řešení věci.

12. Ústavní soud nadto znovu připomíná zákonná kritéria uvedená v § 913 odst. 1 občanského zákoníku, mezi která nenáleží pouze hledisko stávajících majetkových (příjmových) poměrů rodiče, nýbrž i hledisko jeho schopností a možností. Podle zákona není tedy rozhodná jen fakticita příjmů, nýbrž i hledisko možné úrovně příjmů s ohledem na schopnosti a možnosti rodiče dítěte. Ani z tohoto úhlu pohledu tedy nelze obecně přijmout přesvědčení stěžovatele, dle kterého již samotný pokles příjmů rodiče musí vést také ke snížení výživného stanoveného pro dítě; je naopak povinností rodiče vyvinout maximální úsilí k zajištění výživy dítěte.

13. K vlastní procesní stránce opatrovnického řízení navíc Ústavní soud konstatuje, že soudy zjevně provedly dostatečné a přiléhavé dokazování ke zjištění relevantních okolností pro rozhodnutí ve věci a stěžovatel měl prostor se k věci vyjadřovat a předkládat důkazy.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by krajský soud zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu