II.ÚS 1646/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H. V., právně zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016 č. j. 11 Tdo 1188/2015-59, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 č. j. 12 To 105/2014-2595 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2014 č. j. 2 T 12/2013-2242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména do práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem tak, že se napadený rozsudek řádu zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu se znovu rozhoduje ve vztahu ke stěžovateli tak, že se uznává vinným pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. l tr. zákoníku, § 283 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsuzuje se podle § 283 odst.3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trváni osmi let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, podle § 70 odst. l písm. a) tr. zákoníku se mu ukládá trest propadnutí věci a podle § 67 odst. l tr. zákoníku a § 68 odst.1, 2 tr. zákoníku se mu ukládá peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1000 Kč (100 000 Kč). Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. l písm. b) tr. řádu odmítnuto.

3. Stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu pro nezákonnost, nesprávnost a neústavnost. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, v jehož důsledku bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatel namítá, že z provedených důkazů nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav tak, aby byl ctěn požadavek presumpce neviny. Stěžovatel brojil proti postupu nalézacího i odvolacího soudu, kdy odvolací soud byl zajedno se soudem nalézacím, že postup použitý orgány činnými v trestním řízení byl v souladu se zákonem a k činnosti utajeného svědka nebylo třeba povolení dle § 158e odst. 4 tr. řádu. Dovolací soud se nevypořádal s argumenty stěžovatele, který uvedl, že byl vyprovokován a naveden ke spáchání skutků agentem, a tvrdí, že ten vyvolával činnost, která neměla charakter předstíraného převodu a namítal, že uvedené zákonné ustanovení nelze obcházet použitím ustanovení o předstíraném převodu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného pokusu zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

8. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento se všemi námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání řádně zabýval. K velmi obecné námitce stěžovatele, že k jednání, pro které byl obviněn a posléze odsouzen, byl vyprovokován utajeným agentem, je nutno odkázat též na velmi podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu k této námitce, vznesené stěžovatelem již v řízení před nalézacím soudem. Krajský soud v něm na str. 36 až 37 vyložil, proč se ze strany policie nejedná o vyprovokované jednání, a naopak, z jakých důvodů je přesvědčen, že se jednalo o jednání zcela v souladu s ustanovením § 158c tr. řádu o předstíraném převodu. Odvolací soud rovněž tuto námitku stěžovatele odmítl a doplnil, že se jednalo o jednání, k němuž nebylo třeba povolení dle § 158e odst. 4 tr. řádu, protože se jednalo o typické úkony předstíraného převodu dle § 158c. tr. řádu. Rovněž podrobně vyložil rozdíly mezi úkony tzv. předstíraného převodu a činností agenta. Ústavní soud tedy uzavírá, že se shora uvedenou námitkou se obecné soudy řádně vypořádaly a stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení.

9. Dovolací soud dovolání odmítl z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože námitky stěžovatele v dovolání obsažené pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze nepodřadit. Současně však dovodil, že nižší soudy se s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotily a poté podrobně a přesvědčivě odůvodnily, a to včetně námitky týkající se předstíraného převodu.

10. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu