IV.ÚS 2184/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jany Prokešové, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem Ve Vinicích 553, 276 01 Mělník, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. ledna 2016 č. j. 5 C 63/2015-87 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2016 č. j. 26 Co 116/2016-122, za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení výroku I a II citovaného usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 116/2016 - 122 ze dne 1. dubna 2016, jakož i výroku II usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 5 C 63/2015 - 87 ze dne 19. ledna 2016, neboť má za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví, garantovaných v článku 90 Ústavy České republiky, v článcích 4, 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že žalobou doručenou dne 1. 6. 2015 Okresnímu soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") se žalobce obec Nová Ves po stěžovatelce (v právní věci žalované) domáhal vyklizení bytu o velikosti 1+kk a dalších prostor na adrese X. s tím, že žalovaná užívá předmětný byt a další prostory bez právního důvodu. Podáním soudu doručeným dne 11. 1. 2016 vzal žalobce žalobu v plném rozsahu zpět, neboť žalovaná předmětný byt opustila a vyklidila. Zároveň navrhl, aby mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žaloba byla podána důvodně, žalované nesvědčil právní titul k užívání předmětného bytu, a vzhledem k předání bytu již nemůže být žalobě soudem vyhověno.

Vzhledem k tomu, že žalobce vzal zpět žalobu ve věci a žalovaná se zpětvzetím žaloby podáním ze dne 18. 1. 2016 souhlasila, postupoval soud podle ustanovení § 96 odst. 2 věty první o. s. ř. a řízení zcela zastavil a uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 23.311,- Kč.

O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle § 146 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování jiného účastníka řízení vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení jiný účastník řízení.

V dané věci okresní soud konstatoval, že žalovaná po podání žaloby na vyklizení shora uvedených nemovitostí, předmětné nemovitosti vyklidila. Přestože uvádí, že tak učinila na základě výpovědi z nájemní smlouvy, nikoli, že by souhlasila s právním názorem žalobce, že je užívá bez právního důvodu, je tato skutečnost dle okresního soudu při rozhodování o nákladech řízení zcela nerozhodná.

Stěžovatelka podala proti výroku II usnesení okresního soudu odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku II. o nákladech řízení potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Ve svém odůvodnění krajský soud podrobně rozebral důvody rozhodování o nákladech řízení, navíc zdůraznil, že návrh je podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost.

Krajský soud neshledal důvodnou ani další námitku žalované o neúčelnosti nákladů řízení žalobce vynaložených na zastoupení advokátem v místě vzdáleném 243 km od sídla soudu, což patřičně odůvodnil.

IV. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shledává přepjatý formalismus a svévoli soudů spočívající dle jejího názoru zejména v tom, že: "Soud prvého stupně i soud odvolací zcela nesprávně (a v rozporu se všemi skutkovými okolnostmi dané věci) posoudily otázku kumulativního splnění dvou základních podmínek obecně nezbytných pro případné oprávněné přiznání nákladů řízení, a to konkrétně důvodnosti podané žaloby a zpětvzetí žaloby v důsledku chování stěžovatelky". Dále má za to, že soud prvého stupně i soud odvolací zcela v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti přiznaly vedlejšímu účastníku v rámci výroku o náhradě nákladů řízení i náhradu cestovného a promeškaného času právního zástupce vedlejšího účastníka, který sídlí "na druhém konci republiky".

V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení je v zásadě doménou obecných soudů. Ústavní soud by měl být zásadně při posuzování otázek nákladů řízení nanejvýše zdrženlivý, jak sám deklaruje ve své judikatuře. Obecné soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným zákonem. Otázku nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako v případě procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé.

Jako příklad lze uvést názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2257/08

, v němž se praví, že problematika nákladů řízení "... zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. II. ÚS 130/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování...".

S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání, svěřenému mu Ústavou ČR jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla být ústavně relevantní pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srovnej např. nález

sp. zn. III. ÚS 2984/09

). Takové ústavněprávní deficity v projednávané věci Ústavní soud nezjistil, naopak se se závěry obecných soudů v tomto konkrétním případě ztotožnil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu