Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2350/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.2350.16.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against property seizure order as clearly unfounded due to lack of new arguments.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2350/16
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision that partially annulled a prosecutor's order seizing her assets. The applicant argued that the lower court lacked jurisdiction and that evidence used for the seizure was obtained illegally, but these claims were identical to those previously rejected in a similar case. The court dismissed the appeal because the applicant failed to provide any new or substantiated arguments to support her constitutional violations.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 344a of the Criminal Procedure Act; § 43 of the Constitutional Court Act: Constitutional complaints regarding property seizure orders are rejected as clearly unfounded when the applicant repeats arguments already dismissed in prior proceedings without adding new factual or legal grounds.

Schlagwörter

KI-generiert
property seizure order constitutional complaint dismissal clearly unfounded appeal jurisdictional objection repeated arguments rejection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 344a of the Criminal Procedure Act
§ 43 of the Constitutional Court Act

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Vladimíry Jechové Vápeníkové, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. 11 To 40/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V posuzované věci státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podle § 344a trestního řádu rozhodl usnesením ze dne 24. 3. 2016 č. j. VZV 2/2016-1376 o ajištění peněžních prostředků stěžovatelky na bankovních účtech (výrok I) a o zajištění rodinného domu a pozemků ve vlastnictví stěžovatelky (výrok II).

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen pouze výrok I uvedeného usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, přičemž ostatní výroky tohoto usnesení zůstaly nedotčeny. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce. V rámci této argumentační linie se vrací k předchozím rozhodnutím, které v její věci vydal Okresní soud v Pardubicích (šlo o povolení sledování osob a věcí, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a rozhodnutí o vazbě). Vychází z toho, že pokud dozor v přípravném řízení vykonávalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, nemohla být příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení založena tím, že si státní zástupce tohoto státního zastupitelství libovolně zvolil okresní soud spadající do obvodu Vrchního soudu v Praze a k němu podal příslušný návrh; podle názoru stěžovatelky musel být takový výběr soudu řádně odůvodněn. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na to, že žádný ze skutků, pro který je stíhána, se neměl stát v obvodu Okresního soudu v Pardubicích či jiného okresního soudu v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové. Z toho dovozuje, že Okresní soud v Pardubicích nemohl být místně příslušný k rozhodování v přípravném řízení, a zdůrazňuje, že rozhodnutí o zajištění majetku neobsahuje řádnou argumentaci odůvodňující založení místní příslušnosti soudu.

Porušení svého práva na pokojné užívání majetku stěžovatelka dovozuje především z toho, že usnesení o zahájení jejího trestního stíhání bylo založeno na výstupech ze sledování osob a věcí, záznamů telekomunikačního provozu a z domovních prohlídek, přičemž podle stěžovatelky byly tyto důkazy zajištěny v rozporu se zákonnou úpravou. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatelka vytýká, že se vyhnul její námitce o tom, že přijetí odměny insolvenčního správce nelze považovat za přijetí úplatku.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud musí především připomenout, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 267/03

,

I. ÚS 331/04

,

I. ÚS 155/06

,

I. ÚS 105/07

,

II. ÚS 2475/08

,

IV. ÚS 1935/09

,

IV. ÚS 1054/12

a další). Stejný přístup je třeba uplatňovat i v případech, kdy dochází k zajištění majetku z důvodů předpokládaných v ustanovení § 344a trestního řádu.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

Jak již bylo uvedeno, zásadní námitka stěžovatelky spočívá v jejím tvrzení o údajné nepříslušnosti Okresního soudu v Pardubicích k rozhodování v přípravném řízení. Ústavní soud připomíná, že prakticky shodnou argumentaci již stěžovatelka prezentovala ve své předchozí ústavní stížnosti, která byla projednávána pod

sp. zn. IV. ÚS 1229/16

a Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Protože stěžovatelka své námitky v nyní projednávané ústavní stížnosti nijak nedoplnila, Ústavní soud odkazuje na zmiňované usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1229/16

, v němž jsou rozvedeny důvody, na základě kterých musí být tato argumentace odmítnuta.

Je však nutné ještě dodat, že údajná nepříslušnost Okresního soudu v Pardubicích nijak nesouvisí s nyní projednávanou věcí. O zajištění majetku stěžovatelky totiž podle § 344a trestního řádu rozhodoval nikoli Okresní soud v Pardubicích (ani jakýkoli jiný okresní soud), nýbrž státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který je v dané věci příslušný vykonávat dozor nad přípravným řízením, což nezpochybňuje ani sama stěžovatelka. Rozporována není ani příslušnost Vrchního soudu v Praze k rozhodování o stížnosti proti usnesení o zajištění majetku.

Další námitky stěžovatelky nesměřují proti důvodům zajištění majetku, ale proti samotné důvodnosti trestního stíhání. Ponecháme-li stranou již výše zmiňované námitky týkající se příslušnosti soudu k rozhodování v přípravném řízení, své tvrzení o rozporu výstupů ze sledování osob a věcí, záznamů telekomunikačního provozu a domovních prohlídek, stěžovatelka nijak dále nespecifikuje. Otázka, zda lze v daném případě považovat za úplatek i odměnu insolvenčního správce, nemá zásadní význam pro rozhodování o zajištění majetku stěžovatelky již jen z toho důvodu, že je stíhána nejen pro zločin přijetí úplatku, ale i pro další trestné činy [např. za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku], za jejichž spáchání lze v případě prokázání viny očekávat uložení peněžitého trestu, jehož výkon může být zajištěn postupem podle § 344a trestního řádu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu