Constitutional Court dismisses premature constitutional complaint regarding police notification in ongoing criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Kornera, zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou, se sídlem Baškirská 1404/1, 101 00 Praha 10, proti "upozornění na rozšíření skutků trestního stíhání" Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. ČTS: NPC-130/TČ-2014-222400, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu uvedeného subjektu a rovněž Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v trestním řízení vedeném pod uvedenou sp. zn., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2014, stěžovatel brojí proti "upozornění na rozšíření skutků trestního stíhání" Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policie") ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. ČTS: NPC-130/TČ-2014-222400 (dále jen "upozornění policie"), ve kterém mu policie sděluje, že trestní stíhání se vůči němu rozšiřuje o další (v něm blíže vymezený) skutek.

Stěžovatel tvrdí, že upozornění policie nemá žádnou oporu v trestním řádu a je tedy nicotné a protiprávní. Oproti řádnému usnesení o zahájení trestního stíhání v něm chybí potřebné náležitosti, včetně poučení o opravném prostředku. Toto upozornění tak zasahuje do stěžovatelových práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 7, čl. 10 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel proto navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil.

Stěžovatel rovněž všeobecně napadá celkový postup policie a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v daném řízení, kdy tvrdí, že je vedeno tendenčně a stěžovatel nemá dostatečný prostor se vyjádřit ke všem skutečnostem. Jako ilustraci této tendenčnosti uvádí, že obhájce stěžovatele zaslechl, že policie obhájci jiného obviněného ve věci, který svaluje vinu na stěžovatele, radila, aby si podal žádost o propuštění vazby. Dle stěžovatele jsou tak v řízení krácena jeho práva na obhajobu v zaručená čl. 40 Listiny. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud policii a Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové uložil respektovat ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména právo na obhajobu.

Stěžovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud ve věci rozhodl bez ohledu na pořadí, ve kterém návrh soudu došel.

II. Ústavní stížnost není přípustná, a z části k jejímu projednání Ústavní soud nadto ani není příslušný.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat.

V případě trestních řízení Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (shodně např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2681/07

).

Stěžovatel podává ústavní stížnost v situaci, kdy trestní řízení před obecnými soudy dosud neskončilo. Ústavní stížnost je tedy předčasná (obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1010/13

,

IV. ÚS 2391/13

) a jako taková musí být odmítnuta jako nepřípustná. Otázky zda a jaké má vůči stěžovateli účinky upozornění policie, či zda nedošlo k nějakým jiným pochybením v přípravném řízení, musí stěžovatel nejprve nastolit v řízení před obecnými soudy. Není možné, aby jejich posouzení Ústavní soud v této fázi předjímal.

V případě druhého okruhu stěžovatelovy argumentace - tvrzené tendenčnosti postupu orgánů činných v trestním řízení - je navíc možnost ústavního přezkumu vyloučena i vzhledem k naprosto obecnému charakteru petitu i odůvodnění ústavní stížnosti. Institut ústavní stížnosti slouží k ochraně před konkrétními rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci. Není smysluplné a ani možné se jí domáhat toho, aby Ústavní soud ve zcela obecné poloze nařizoval orgánům činným v trestním řízení všeobecně respektovat ústavně zaručená práva stěžovatele. K takovým návrhům není Ústavní soud příslušný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle § 43 odst. 1 písm. d), e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a z části zároveň jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2014

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj