Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court refusal to grant specific financial withdrawal order.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed Eva Porschová's constitutional complaint against lower court decisions refusing a financial withdrawal order. The applicant argued that courts failed to apply family property division rules analogously to grant a preliminary measure, but the Court found no excessive interference with her rights. The Court ruled that the lower courts correctly interpreted the request as part of the overall property settlement process, which excludes separate claims, thus rendering the complaint unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible when the lower courts' interpretation of simple law does not constitute an extreme excess of discretion violating constitutional rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stížnosti Evy Porschové, zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Varnsdorf, Na Příkopech 1228, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci sp. zn. 36 Co 428/2012 ze dne 12. října 2012 a usnesení Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 11 C 330/2007 ze dne 25. května 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na stanovení povinnosti jejímu bývalému manželovi "vyjmout ze svého účtu finanční prostředky ve výši 1 440 141,- Kč a umožnit jejich užívání..." stěžovatelkou po dobu 7 let maximálně do doby vypořádání SJM. V důvodech své ústavní stížnosti pak v podstatě obdobně jako v odvolání proti odmítavému prvostupňovému rozhodnutí stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nepostupovaly analogicky podle ustanovení § 145 odst. 1 občanského zákoníku a § 20 zákona o rodině s tím, že nenavrhovala předběžné opatření jak její podání soud I. stupně nesprávně interpretoval, nýbrž klasickou úpravu užívání společné věci. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení obou napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl, neboť zejména soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí, poté, co dal za pravdu soudu I. stupně, který návrh stěžovatelky podle jeho obsahu posoudil jako návrh na vydání předběžného opatření a odmítl jej proto, že stěžovatelka nesložila na účet soudu stanovenou jistotu, opodstatněně - a stavu, kdy probíhá soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů - poukázal na to, že návrh stěžovatelky se týká prostředků, které jsou součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů, a který obsahově znamená požadavek stěžovatelky na zaplacení finanční částky, což je za řízení o vypořádání SJM pojmově vyloučeno, neboť je třeba společné jmění vypořádat jako celek a nelze proto návrh stěžovatelky posuzovat jako samostatný návrh. Odvolací soud tak v podstatě reagoval na námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, a proto lze na jeho zdůvodnění odkázat. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto byla její stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu