Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to reliance on hidden witnesses in theft case.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against his conviction for theft. The appellant argued that the courts relied excessively on testimony from hidden witnesses, violating his right to a fair trial and the principle of free evaluation of evidence. The court found no extreme discrepancy between the evidence and the courts' conclusions, noting that the primary proof came from audio-visual recordings and operational techniques rather than hidden witnesses. Consequently, the court ruled that the lower courts acted within their jurisdiction and did not violate the appellant's fundamental rights.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 36; Article 90 of the Constitution: The Constitutional Court is not a third instance and may not interfere with general courts' jurisdiction unless they act contrary to constitutional provisions; it must respect the principle of free evaluation of evidence and the independence of general courts.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele R. Č., t. č. VTOS Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Pátova 394, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 9. 2012 č. j. 55To 413/2012-414 a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 7. 2012 č. j. 33 T 44/2011-394, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 11. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se zejména s tvrzením porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného mimo jiné v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci [proti právě citovanému usnesení krajského soudu podali stěžovatel i obviněný D. dovolání, ta však byla usnesením Nejvyššího soudu z 29. 1. 2013 č. j. 4 Tdo 38/2013-25 odmítnuta]. V záhlaví citovanými rozhodnutími přitom byli stěžovatel a obviněný D. uznáni vinnými ze spáchání zločinu krádeže ve formě spolupachatelství, kterého se dopustili tím, že dosud nezjištěným způsobem překonali vložku zámku uzamčených vstupních dveří vedoucích do hodinářství a zlatnictví, vnikli do prodejny a z této a z přilehlé kanceláře odcizili zboží v hodnotě 737.890,- Kč. Za uvedené jednání byli stěžovatel i obviněný D. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem.
Odvolání stěžovatele i obviněného D. bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 55 To 413/2012 zamítnuto.
Podstatou vlastního stížnostního žádání stěžovatele je pak tvrzení extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Podle názoru stěžovatele, podpořeného judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a judikaturou Ústavního soudu k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně ani v převážné míře na základě výpovědí takzvaných utajených svědků. To se však v případě stěžovatele stalo. Podle stěžovatelova názoru je tedy závěr soudů o prokázání jeho viny za stávající důkazní situace nelogický a porušuje základní zásadu trestního řízení, že důkazy musejí být hodnoceny jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily; nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Již jen z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při posuzování stěžovatelovy viny vycházely ze souboru různorodých důkazů, z nichž, po jejich vyhodnocení, učinily zcela akceptovatelné právní závěry; v tomto ohledu se vlastně stěžovatelova stížnostní argumentace s částí odůvodnění napadených rozhodnutí míjí.
K argumentaci stěžovatele je možno toliko doplnit, že rozhodujícím důkazem svědčícím proti němu - jak si ostatně Ústavní soud ověřil i z vyžádaného spisového materiálu - nebylo svědectví osob slyšených ve speciálním režimu podle příslušných procesních ustanovení, ale audiovizuální záznam kombinovaný mimo jiné s výsledky operativně pátrací techniky. Nadto nutno také poznamenat, že část těchto audiovizuálních nahrávek byla dostatečně kvalitní pro ztotožnění stěžovatele i obviněného D.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu