Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3625/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.3625.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as it lacks constitutional relevance regarding simple law interpretation.

Geschäftsnummer III.ÚS 3625/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a housing cooperative against lower court rulings. The applicant argued that the courts failed to respect specific conclusions from a previous Constitutional Court decision regarding the transition of membership rights upon intestate succession. The court determined that the dispute involved the interpretation of simple law rather than a violation of fundamental rights, as the legal reasoning was consistent with established jurisprudence and did not reach a level of constitutional relevance requiring intervention.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review simple law interpretations unless they result in unconstitutional relevance, such as disproportionate prioritization of norms or arbitrary application without constitutional justification.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint simple law interpretation constitutional relevance intestate succession housing cooperative jurisdictional limits fundamental rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva Šlikova 9, družstvo se sídlem Šlikova 1119/9, 169 00 Praha 6, IČ 251 05 655, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem společnosti Holubová - advokáti s. r. o. se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, 186 00 Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2012 č. j. 7 Cmo 406/2011-61 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011 č. j. 81 Cm 169/2010-43, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem, došlým Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká nerespektování závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2011

sp. zn. II. ÚS 118/2000

(N 2/21 SbNU 5) a Stanov stěžovatelky [konkrétně čl. VII odst. 1 písm. i) a odst. 4]. I když stěžovatelka připouští, že závěry obou obecných soudů vycházejí z platné judikatury Nejvyššího soudu ČR v otázce přechodu členských práv a povinností na stát v případě, že mu dědictví připadlo na základě odúmrti, argumentuje rozdílem mezi institutem dědění a odúmrti, jako jednou z forem univerzální sukcese.

II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Městský soud v Praze ve věci navrhovatele České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových proti stěžovatelce rozhodl tak, že žalobce je členem družstva stěžovatelky a nájemcem družstevního bytu č. 5 na adrese Šlikova 1119/9, 169 00 Praha 6, neboť rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 26 D 246/2007-56 mu připadlo celé dědictví po zemřelém členu družstva R. W., včetně členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu.

Vrchní soud v Praze předmětné usnesení Městského soudu v Praze potvrdil.

III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve považuje Ústavní soud za nutné znovu připomenout, že ve své již ustálené judikatuře mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutné vycházet z teze, podle níž Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze ho proto považovat za další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Z hlediska námitek stěžovatelky v projednávané věci jde především o otázku výkladu jednoduchého práva, což v zásadě spadá do působnosti obecných soudů. Ústavní soud k otázce interpretace a aplikace norem jednoduchého práva uvádí, že by byl v takovém případě oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by nesprávná interpretace a aplikace norem jednoduchého práva dosáhla v konkrétní věci ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu jde zejména o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. nález

sp. zn. III. ÚS 256/01

, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 25, str. 287), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy dochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález

sp. zn. I. ÚS 549/2000

, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, k žádnému z takových případů v projednávané věci nedošlo.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR, který je obsažen v řadě jeho rozhodnutí (např. rozsudek NS ČR ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 31 Cdo 316/2008, případně usnesení ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008), přičemž v nich je zastáván názor shodný se stěžovatelkou, že "přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele...". Tento názor však nic nemění na tom, že "zůstavitelovo členství v družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu". Jinak řečeno, právní postavení státu v případě odúmrti je stejné jako právní postavení dědice, tj. též stát nabývá práva a povinnosti související s členstvím v družstvu a nájmem družstevního bytu.

Těmto závěrům z hlediska přezkumu ze strany Ústavního soudu nelze nic vytknout. Ke shodnému závěru ostatně dospěl Ústavní soud již dříve; v usnesení ze dne 10. 4. 2012

sp. zn. IV. ÚS 715/12

(dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde ve skutkově a právně obdobné situaci v souvislosti s poukazem na závěry, uvedené v nálezu

sp. zn. II. ÚS 118/2000

, konstatoval, že odkaz na citovaný nález je již nepřípadný, neboť tento nález vycházel z jiné tehdy platné právní úpravy předmětné věci.

Ohledně dalších námitek týkajících se především Stanov stěžovatelky, lze zcela odkázat jako na správné, dostatečné, jasné a srozumitelné odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje.

Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod pro kasační zásah.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu