Constitutional Court dismisses complaint as untimely, citing procedural time limits for appeals in Czech law.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings regarding court fees and legal representation. The applicant argued that these decisions violated his constitutional rights, but the Court found the complaint untimely because it was filed after the 60-day deadline following the delivery of the Supreme Court's decision. Consequently, the Court dismissed the complaint as inadmissible under the specific time limit provisions of the Constitutional Court Act.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed after the statutory time limit, which runs from the delivery of the final judicial decision, unless specific exceptions regarding extraordinary remedies apply.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem v Jihlavě, Telečská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012 č. j. 30 Cdo 2091/2011-156, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2010 č. j. 1 Co 16/2010-56, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2009 č. j. 24 C 20/2009-44, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2009 č. j. 24 C 20/2009-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na obnovu řízení, kterou se domáhal změny usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31, vydaného v řízení na ochranu osobnosti, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 č. j. 24 C 20/2009-20 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce soudem. Spolu s žalobou na obnovu řízení stěžovatel požádal, pro účely řízení o ní, o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 12. 2009 č. j. 24 C 20/2009-44 žalobu stěžovatele na povolení obnovy řízení a jeho návrh, aby mu bylo pro účely řízení o žalobě na obnovu řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce, zamítl.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 3. 2010 č. j. 1 Co 16/2010-56 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě na obnovu řízení, vedeného pod sp. zn. 1 C 139/2009, nelze vyhovět, když usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce soudem, je usnesením procesním, jímž se upravuje vedení řízení. Nejde tedy o rozhodnutí podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně žalobu stěžovatele na obnovu řízení, spolu s žádostí od osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, pro zjevnou bezúspěšnost zamítl.
Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 2091/2011-156 odmítl jako nepřípustné.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že v původním řízení o ochranu osobnosti nebyl osvobozen od soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů. Přestože argumentuje porušením svého práva na spravedlivý proces, obsahem ústavní stížnosti je jen jeho polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů všech stupňů. Svou polemiku ovšem stěžovatel neopírá o žádné ústavněprávní argumenty, pro které by napadená rozhodnutí měla být vydána v rozporu s čl. 39 Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Pokud stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o jeho žalobě na obnovu řízení, Ústavní soud konstatuje, že závěru obecných soudů o tom, že v případě stěžovatele se jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. V souladu s ustanovením § 228 odst. 1 OSŘ žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Stěžovatel se však domáhal obnovy proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce soudem. Tato rozhodnutí představují procesní usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení. Nejde tedy o rozhodnutí podle ust. § 228 odst. 1 OSŘ. Na základě uvedeného obecné soudy zcela opodstatněně a v souladu s ustanovením OSŘ žalobu na povolení obnovy řízení a návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků zamítly.
Nejvyšší soud pak opodstatněně odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že napadené usnesení nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 OSŘ. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry jasně a srozumitelně vyložil. Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, o čemž svědčí i skutečnost, že věc prošla řízením před obecnými soudy všech stupňů. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Brně, vydaným v původním řízení o ochranu osobnosti, o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Brně, vydaným v původním řízení o ochranu osobnosti, lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvíjet od doručení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 č. j. 24 C 20/2009-20. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 26. 10. 2009, jak vyplývá z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti (příloha D k ústavní stížnosti). Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 č. j. 24 C 20/2009-20 podaná zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 2091/2011-156, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2010 č. j. 1 Co 16/2010-56 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009 č. j. 24 C 20/2009-44, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 č. j. 24 C 20/2009-20 ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu